JÁ A REGENERACE - článek Milana Calábka pro časopis REGENERACE říjen 2017

Když mě můj přítel a spiritus agens "Regenerace" Jiří Kuchař požádal o pár řádků na toto téma, uvítal jsem to jako možnost vysvětlit čtenářům,  z jakého pojetí neboli "integrální dharmy" vycházím, když píši do tohoto časopisu a v čem vidím hlavní význam jeho pětadvacetileté existence.  Za situace, kdy naše zdravotnictví prakticky ovládly nadnárodní farmaceutické korporace, "Regenerace" zůstává útočištěm autorů, kteří hledají cestu z tohoto marasmu v syntéze tradičních přírodních postupů s nejnovějšími vědeckými poznatky a zároveň se zamýšlejí i nad tím, zda bychom náš organismus stejně jako vnější svět, který není skutečnější než vnitřní, nemohli měnit pouhou imaginací v transpersonálních stavech vědomí, jak nás o tom přesvědčuje chození v ohni a po střepech, působení placeba,  zázračné "remise" anebo operace prováděné v transu Janem z Boha. Zvlášť když i kvantová mechanika stejně jako kdysi okultní vědy nás ujišťuje, že "vše, co považujeme za skutečné,  je vytvářeno něčím, co skutečné není" (Niels Bohr). Zatímco velké duchovní tradice zas zdůrazňují, že projevené universum se mění na iluzi a máju samsáry, pokud si je neuvědomujeme jako manifestaci nehmotné prázdnoty. Tento duchovní rozměr, který tolik chybí nejen našemu zdraví, ale i celé naší existenci, je summum bonum úvah, jejichž autoři se v "Regeneraci" pokoušejí odpovědět na věčnou otázku:  Kdo jsem? Proč jsem tady? Co je smyslem života?

Kdo jsem?

V životě se vše opravdu podstatné odvíjí od toho kdo jsem, co považuji za své já a s čím se ztotožňuji neboť má totožnost podmiňuje postoj, jaký zaujímám ke skutečnosti, zda ji pozoruji ze zorného úhlu osoby anebo uvědomuji z panoramatické perspektivy neosobního vědomí a zároveň i jak takto vzniklá "pole zkušenosti"  prožívám. Zenový aforismus to vyjadřuje se sarkasmem, který je "holým zadkům dharmy" vlastní. Pro milence je krásná žena potěšením, pro mnicha rozptýlením a pro komára pochoutkou.

     Transformace totožnosti pak představuje jednu ze tří hlavních os psychospirituálního vývoje společně se změněnými stavy vědomí a strukturami vědomí¹. Na vzniku totožnosti, a v tom se shodují mystici už od středověku, se podílí "trojí zrak duše": konkrétní smyslové vnímání, abstraktní rozum (věda) a kontemplace, která zmiňované vrcholné prožitky alternativních stavů iniciuje. " Pokud žáci zenu nepřekročí svět smyslů a rozumu, " říká Chuang-po,  " nemá jejich počínání žádný význam..... zároveň ale Nejvyšší skutečnost nemůže být poznána bez nich. " V případě, že třetí oko kontemplace, které je zároveň okem Ducha, zůstane zavřené a díváme se pouze dvěma očima, postihne nás jistý druh slepoty,  neboť bez kontemplační praxe si nebudeme schopni uvědomovat duchovní aspekty života a zcela přirozeně se ztotožníme s egem. Navzdory tvrzení takových autorit jako je Rámana Mahariši, Nisargadatta Maharádž anebo Krišnamurti, že jde o našeho úhlavního nepřítele, ego představuje první z pěti hlavních stavů vědomí a tudíž základ pro jejich vývoj, který spočívá v dekonstrukci omezujících ztotožnění s relativní skutečností, přičemž při každé realizaci vyššího stavu dochází k různým úrovním osvobození. Ego po transcendenci nezaniká, ale  jako každá překonaná totožnost se z pseudosubjektu stává objektem, který je zahrnut do nové, rozšířenější a větší totožnosti a probuzenému jedinci jako jeho funkční já, umožňuje existovat ve společnosti převážně neosvícených lidí a mít šťastný partnerský vztah. I když každá sexuální aktivita (bez ohledu na hloubku dosažené realizace) ho dočasně vrátí na úroveň ego-totožnosti. Ego se přesto ve většině velkých tradic stalo hlavním "obětním beránkem spirituality" a mnoho lidí dodnes neví, co by měli pod tento pojmem zahrnout a co vyloučit.

      Jedním z největších omylů hinduistické védánty je totiž považovat za ego ztotožnění s organismem, který je stálou součástí i naší nejvyšší totožnosti. Ale zcela jistě je egem ztotožnění s  představou organismu, která nám umožňuje sebe-reflexi, a vyvíjí se už od raného dětství. Patří mezi protagonisty tzv. "operačního systému ega", vytvářejícího pocit "já" uvnitř hlavy, kterým nejsme, i když se za ně považujeme. Celý systém bychom mohli přirovnat ke stromu, jehož kořeny vyrůstají z půdy kolektivního nevědomí, kmen a větve se nacházejí v nevědomí osobním, zatímco plody v osobním vědomí. Jeho základ totiž vzniká zvnitřněním hlavního archetypu, k jehož poznání nás vybízel už Apollón delfský. Kmenem a větvemi jsou v této metafoře části osobnosti neboli subpersonality ("funkční sebeprezentace") v osobním nevědomí, které se od osobnosti ² odštěpily vlivem různých životních zkušeností a prostřednictvím vnitřních hlasů vytvářejí naše nezáměrné automatické myšlení přecházející často do nekonečného brebentění. Pokud se ale ztotožníme s některou ze subpersonalit, její hlas pak považujeme za svůj, neboť jej přisuzujeme fiktivnímu já v hlavě. Emocionální dimensi v osobním nevědomí tvoří různá, převážně maladaptivní schémata stále znovuprožívaných dětských traumat, která se zrcadlí v našich snech. Spolu s dalším vývojem se tento systém rozšiřuje i o stínové části. Ztotožněním s egem ale nevzniká žádné "falešné já" neboť jako nevyhnutelné vývojové stádium, kterým musí projít každý duševně zdravý jedinec, je jedním z projevů Božského Ducha a nikoliv jeho popřením. Nicméně nikdo nedojde spásy, pokud je nepřekročí. Oproti funkčnímu egu s ním často zaměňované "falešné já" vzniká chybným ztotožněním pouze s jedním z mnoha komponentů celého operačního systému, který se v něm neprávem zmocnil řídící funkce a vyvolal tak jeho dysfunkci. Tímto usurpátorem může být archetyp, subpersonalita spojená s maladaptivním schématem anebo aspekt jáské sebezáchovy.

      Když chceme získat určité vzdělání, vstoupit do pracovního procesu a založit rodinu, bez silného ega se neobejdeme. Proto také cílem západní psychologie je zdravé a dobře vyvinuté ego, zatímco většina buddhistů ztotožňování s egem považuje za vrchol psychopatologie. "Zapřít sám sebe" vyžadoval i Ježíš od každého, kdo by ho chtěl následovat a s podobnými požadavky se setkáme už v Upanišadach. Tento zdánlivě nepřekonatelný rozpor vzniká ale především proto, že západní psychologie ve vztahu k ego-totožnosti vychází z potřeb první poloviny života, zatímco duchovní tradice reflektují situaci jeho druhé poloviny.  V dospělosti se totiž rozštěp na stále víc regresivní ego a psychofyzický organismus začíná obracet proti nám a vede ke krizi středního věku, zatímco buddhismus toto "zamrznutí" ve vývoji totožnosti vidí v širším kontextu jako celoživotní utrpení (dukkha), které je odlišné od tělesné nebo duševní bolesti a jehož překonání bylo jedním z jeho hlavních cílů už od Prvního roztočení kola dharmy.

       Na tomto obratu a vzniku utrpení se podílejí především různé dysfunkce způsobené "falešným  já". Do systému ega se mimo jiné promítá i sebezáchovný program organismu a ztotožněním pouze s ním vzniká jedno z nejagresivnějších "falešných já" ze samsárické říše Hladových duchů, jehož potřeby, oproti přirozeným tělesným potřebám jako je hlad a žízeň, nelze ničím uspokojit. Nikdy nebude mít dost majetku, moci či slávy neboť je jen projevem úsilí o zcela chybné ztotožnění. A tak jako nesmyjeme krev krví, nezbavíme se ani "falešného já" nebo přezrálého ega úsilím, ale jen neúsilím spojeným s uvědomováním. A to platí i pro falešné tyranské já zrozené neuvědomovaným ztotožněním s archetypem Dia, zatímco ztotožnění s archetypem Dionýsa se projevuje závislostmi, s archetypem Hefaista workoholismem a pokud jde o archetyp Artemidy feministickou nepříčetností. Psychopatovo já z tohoto hlediska vzniká ztotožněním s Hádem.    

       Pokud se řídící funkce ujme některá z jinak prospěšných subpersonalit jako například  Vnitřní kritik, vzniklé "falešné já" bude čím dál nespokojenější s naším vzhledem, inteligencí, společenským postavením a nakonec s celým psychofyzickým organismem. Jeho tyranie zabije každý úžas a okouzlení, každý prožitek krásy, až nakonec ztratíme i chuť žít. Všichni zřejmě znáte dramatický příběh osvícení Eckharta Tolleho, který popsal v "Moci přítomného okamžiku". Jeho velké  "falešné já" podrobovalo jeho malé osobnostní já tak sžíravé kritice, že autora téměř dohnalo k sebevraždě. Zachránilo ho až, když si uvědomil, že jsou v něm vlastně dvě já a jakmile začal přemýšlet, které z nich je pravé, změnil tím své "falešné já" na objekt a přestal se s ním ztotožňovat. To vzápětí zkolabovalo a uvolněná energie Tolleho katapultovala do transpersonální ³ totožnosti vyšší než ego, kterou je prázdnota Svědka projevující se věčným pocitem Bytí : Já jsem..... E. Tolle dlouho nechápal, co se s ním vlastně stalo neboť se předtím hlouběji nezajímal o žádnou z velkých duchovních tradic a tak až po víc než devíti letech studia a četných diskuzích byl schopen popsat tento stav jako "bytí v přítomnosti". Z dějin spirituality známe celou řadu případů, kdy jedinec zcela spontánně dosáhne hluboké úrovně realizace, aniž by ji pochopil. Osvícení bez pochopení je ovšem neúplné, jak poznal už Rámana Máháriši anebo sv. Pavel.

     Proč ale k takového spontánní realizaci dochází zcela výjimečně, a pokud k ní dojde, je nestabilní a po několika dnech se opět vrátí ztotožnění s egem? Zatímco ještě Buddha považoval utrpení za zvonek dharmy vybízející k Probuzení, většina lidí se mu dnes pokouší čelit stejně jako problémům v mládí a svým úsilím tak nevědomě posilují přezrálé ego anebo "falešné já", které jim zabrání v přechodu k vývojově vyšší totožnosti a nahrazení pozornosti uvědomováním. Duchovně orientovaným lidem hledajícím osvícení nebo Boha, brání zas v realizaci jejich hledání, protože Bůh je nám blíž než my sobě (Mistr Eckhart). A tak ho nemůžeme najít ani dosáhnout, stejně jako se nemůžeme políbit na vlastní rty. Božská přirozenost je neoddělitelnou součástí našeho vrozeného potenciálu a ve Velkém řetězci bytí jsme jejím projevem z hlediska involuce (Sestupu), zatímco z hlediska transcendence (Vzestupu) směřujeme k jejímu rozvinutí. Z obou hledisek je ale teď většina z nás jen pouhým "křížencem toho největšího dobytka s andělem", jak naši transanimální existenci nazýval můj mentor Pavel Buksa. A tu nemůžeme překročit, dokud myšlení nevrátíme subpersonalitám, kterým patří, abychom v posvátném ohni uvědomování (cidagni) sežehli ztotožňování s jejich hlasy  a směřovali k vyššímu způsobu poznávání než je myšlení. Jenom tak můžeme vykročit k prožitku naší pravé totožnosti : transpersonálnímu základu nejen lidského bytí, ale i celého universa. Anebo upoutání stínohrou o budoucí velikosti a osobním štěstí, budeme dál přežívat  v polotmě Platonovy jeskyně ego-totožnosti, vydaní napospas kosmickému dění, společenským disturbancím a vlastním genům za homérského smíchu archetypálních bohů.

Všechny velké duchovní tradice se přitom shodují, že touha vrátit se k prožitku tohoto božského základu, je na všech úrovních vývoje tou největší motivační silou lidské duše. Což je ovšem v naprostém rozporu se současným směřováním naši civilizace a jejích "psích závodů" za přeludem rohu hojnosti boha smrti. "Trápíš se mnoha věcmi, i když záleží jen na jedné," říkal už Ježíš Martě. Myslil tím věci a potřeby, bez kterých se obejdeme, ale jako novodobí animisté jsme jim propůjčili magickou moc fetišů. Jen místo sušeného údu je to značková obuv anebo  nový model auta.

     Kontemplace neboli otevření "třetího oka Ducha",  kterým vidíme to, co zůstává skryté smyslovému vnímání i rozumu, může mít i nemeditativní charakter a navozovat  změněné stavy vědomí, tvořící mystické jádro psychospirituálních systémů, založených na předpokladu, že vše, co jsme díky kontemplaci získali, měli bychom vracet v lásce. Sv. Augustin proto mluvil o oculus cordis (oku srdce). Pokud je stav ztotožnění s osobním já považován jako v západní psychologii za normativní, ostatní stavy lze pak rozdělit na prépersonální (předosobní) a transpersonální (nadosobní). V prépersonálních stavech, kdy ještě nemáme dostatečně vyvinuté osobní já anebo při propadech do nich, nás mohou ovládnout, doslova posedat, společné vzpomínky lidského rodu, odlišné od vzpomínek vesmíru, které mají podobu morfogenetických polí. Archetypální psychologie tyto "vzpomínky" na rozdíl od existenciálních archetypů jako je Jungův stín, animus a anima nebo Moudrý stařec, chápe jako základní vzorce (arche typon), které  nazývá předosobními archetypy a jejich personifikace nachází v bozích a bohyních světových mytologií. Zvnitřnění těchto archetypů se pak podílí na vzniku osobního já.  Zatímco archetypy, jak je chápal Platon a ještě i sv. Augustin, které z hlediska involuce (Sestupu) představují první projevy Prázdnoty, ve stavu Božského mysticismu vnímáme jako transpersonální bytosti a jiné "neantropomorfní podoby Ducha" utvářené z vnitřního světla.  

      Při vstupu do jednoho z transpersonálních stavů zažil už Gótama Buddha, že opravdovým středem našeho bytí není individuální já, ani nějaká prapodstata (Átman), nic - co by si mohl uvědomovat, ale bezedný, věčný základ, který si uvědomuje v něm, a proto jej nazval Ne-já (Anátman). Tento nehmotný základ bytí nelze uchopit myšlením, které se pokouší popsat skutečnost pomocí protikladných pojmů a vtěsnat do koncepcí. Spásná praxe buddhismu Prvního roztočení kola dharmy založená na sútrách, proto dospěla ke snaze vyhnout se jednomu protikladu (utrpení samsáry) a usilovat o druhý (blaženost nirvány). Tím ale vlastně popírala Nejvyšší skutečnost- která je bez protikladů  a nemohla tak vést k osvobození stejně jako k němu nevede v případě současných  stoupenců theravády. Teprve v  textech potulných mnichů a prádžňaparamitových disidentů založených na paradoxech, (ze kterých se pak v Číně zrodil čchan) přestala být nirvána konečným útočištěm a praxe vnitřní přeměny se zaměřila na Absolutno jako základ Bytí. Druhým aspektem nevědomosti (avidja) krom pokusu o uchopení tohoto základu protiklady pojmového myšlení, se pak stalo odmítání projeveného universa jako neskutečné iluze, stejně tak jako považování "oddělených věcí" za skutečné, navzdory jejich propojení  a vzájemně podmíněnému vznikání (pratitjasamutpáda). Protože z hlediska absolutního zdroje skutečnosti neexistuje žádné oddělení, ani oddělená věc, i když se to tak nejeví v naší každodenní realitě. Nicméně teprve až naše ztotožnění s nějakým objektem vyvolává iluzi oddělenosti, která je i podle Einsteina jen "optickým klamem",  na němž se podílejí sebezáchovné funkce temenních laloků mozku. Jejich aktivitu můžeme kontemplací výrazně snížit, jak to ostatně na základě pokusů s vizuálně meditujícími tibetskými mnichy a modlícími se františkánskými jeptiškami prokázal neurotheolog  Andrew  Newberg. Tento badatel přitom odmítá vědecký redukcionismus a nevysvětluje transpersonální stavy jako pouhé výsledky činnosti určitých obvodů v mozku. Ty naopak chápe jako jejich neurologický korelát. Neboť každý z těchto obvodů může vzniknout anebo se měnit dlouhodobou kontemplací. Bez ohledu na to, zda jde o prožitky skutečnosti anebo jen představ.

        Z prádžňaparamitových textů vyšel i tvůrce mahajány, druhý Buddha Nágárdžuna a s pomocí pozic tetralemmatu⁴ jako analogie Buddhova "hromového mlčení" odmítl všechny koncepce a představy o nesubstanciálním základu Bytí, který je zároveň i zdrojem uvědomování. Dospěl k závěru, že o něm nelze říci nic jiného, než že je prázdný a nazval jej prázdnotou, která však není prázdná od sebe. Asangova jógáčára ji pak chápala jako lůno, z něhož se nejen vše rodí, ale je v něm i obsaženo. Odtud byl už jen krůček k Bytí - Vědomí Šántidévy a učenců nálandské university, než díky potulným siddhům praktikujícím tantrické sádhany a nemeditativní  jógu došlo k druhé renesanci buddhismu (po prádžňaparamitové) a vzniku mahamudry i dzogčenu. Toto neuvěřitelné vzepětí ducha, které buddhisté nazývají Druhým a Třetím roztočením kola dharmy, ale ukončil vpád islámu, který na rozdíl od novoplatonského súfismu, přes všechny mimikry a ritualizovaná gesta není náboženstvím v pravém slova smyslu, ale atavistickou kořistnicko-dobyvatelskou ideologií pouštních lupičů. Útočištěm buddhismu se pak stal nedostupný a tehdy ještě kulturně zaostalý Tibet.

       S obdobným pojetím jako v buddhismu se setkáme i v antické filosofii, kde věčné, nezrozené Jedno není objektem jako Mnohé, ale jeho zdrojem. A tato mystická zkušenost (metanoia) se přenášela z učitele na žáka anebo ji zažehovaly jiskry kontemplace. Transcendence nepopírala svět Mnohého, ale překračovala jej a pro Platona a jeho následovníky se tak universum stávalo "viditelným Bohem". Toto Jedno totožné s Duchem anebo na Východě s Prázdnotou má ovšem v každé z velkých tradic jiný název. Kabalisté, vycházející z novoplatonismu, nazývají tento zdroj uvědomování Ajin, z něhož vyzařuje světlo sefir,  advaitoví védantisté Nirguna Brahman (Vědomí v klidu) a energetický aspekt Prázdnoty Saguna Brahman (Vědomí v pohybu), zatímco zakladatel fenomenologie a náš rodák Edmund Husserl zvolil název Eidos.

     Prázdnota se přitom nezměnila od Velkého třesku neboť na rozdíl od "formy" se nevyvíjí a stejně tak i její prožitky se ani dnes neliší od prožitků našich předchůdců z axiálního věku. To, co se ale mění neustále, jsou interpretace těchto prožitků podle vývojových struktur vědomí a rovněž  iluzornost "falešného já" a pseudosubjektivita ega se  z této neosobní perspektivy stává stále zřejmější. Po překročení ego-totožnosti, dochází k expanzi vědomí v transpersonálních stavech, které představují různé úrovně Probuzení. I když naše existence je hologramem Boha,  pokud však nezažíváme některý z těchto transpersonálních stavů, nejsme schopni si to uvědomit, a ani to, že naše pomíjivá forma se nijak neliší od věčné Prázdnoty. "Bez transcendentální a transpersonální dimenze (našeho Bytí) onemocníme, staneme se agresivními anebo upadneme do nihilismu, beznaděje a apatie," napsal jeden z nejvýznamnějších amerických psychologů Abraham Maslow.  "Potřebujeme něco většího než jsme my sami, něco co by v nás vzbuzovalo respekt a úctu a co bychom mohli vyznávat novým, necírkevním způsobem. "                                                                                                                                                                                                                    konec první části

^{___________________________________________________________________________________________________________________}

¹ Tato třetí osa psychospirituálního vývoje a její sjednocení s osou "stavů" vědomí  a totožnosti bude tématem jiného článku.

²  Pod pojem osobnost podle Ken Wilbera a Velkého řetězce bytí můžeme zahrnout ego-totožnost a (vrozenou) "hlubší duševní část" běžně nazývanou duší.

³ Za pojem "transpersonální" vděčí duchovní nauky a soudobá psychologie Stanislavu Grofovi.

⁴ Pomocí čtyř lemmat Sexta Empeirika vycházejícího z pyrhonismu můžeme o čemkoliv říci, že to existuje, popřít jeho existenci, přijmout jeho existenci i neexistenci anebo popřít obé. V sanskrtu se pro tetralemmat používá název čatuskoti.