GURU NOVÉ DOBY článek pro časopis Regenerace č.10/2008

Jak se změnil svět za těch patnáct let od doby, kdy jste byl poprvé na stránkách Regenerace? A jak se za tu dobu změnil Milan Calábek?
Před patnácti lety jsme se radovali z konce studené války mezi Východem a Západem, který Francis Fukuyama dokonce považoval za konec dějin, zatímco na celém světě se už rozhořely první střety mezi civilizacemi: především naší euroamerické s islámskou a pravoslavnou (bombardování Srbska), hinduistické s islámskou (Kašmír), konfuciánské s buddhistickou (Tibet) apod. Přitom se nám ale nepodařilo obnovit hlavní směr vývoje západní civilizace: postupné nahrazování společenských zábran vlastními (self – constraint) a místo toho v duchu Santayanova výroku o opakování nepochopených dějin musíme čelit nové variantě bipolárního konfliktu. Konfliktu, který oproti nedávným létům nemá ideologický charakter, ale je pro nás neméně nebezpečný a zničující, protože jde o konflikt, mezi demokratickými a  autokratickými tržními ekonomikami.

 

A cítíte to jako reálný konflikt na světové úrovni? Není to jen uměle vytvořený problém?
Podívejte se na Čínu, která se stala manufakturou světa a po opožděné průmyslové revoluci vstupuje do imperialistického stádia: kolonizuje Afriku, kde získala kontrolu nad jejími energetickými zdroji, a teď se chystá proniknout do Jižní Ameriky. Zatímco EU a západní vlády řeší daleko důležitější problémy, jako jsou svatby homosexuálů a nebo jestli špekáčkům budou moci říkat špekáčky jen Slováci. A přitom Rusko, Saudská Arábie, Irán, Venezuela a další nedemokratické státy navzdory dosavadní síle a moci demokracií odsávají naše bohatství a s tím i moc nehoráznými cenami za naftu a zemní plyn a celý svět se možná blíží vážné hospodářské krizi. A není to ani čtyřicet let, kdy Západ ještě ovládal čtyři  pětiny světových zásob ropy! Když to půjde takhle dál, demokracie ještě víc zeslábnou, my sice zachráníme pro Čechy olomoucké syrečky, ale čeká nás osud Tibetu. Z tohoto hlediska chápu pocity Holgera Kalweita, které vyjádřil v zářijové Regeneraci ohledně blízkého zániku naší civilizace, i když na to máme každý samozřejmě jiný pohled.

Tato slova se ovšem nebudou každému líbit. Už zmiňované Kalweitovy obavy jednu naši čtenářku dost iritovaly…
Já ale, Jakube, nestojím o to, aby to, co říkám, se líbilo každému. O to stojí naše nekompetentní a nezralé politické elity a proto demokracie v tomto konfliktu s autokraciemi prohrává. A prohrává především proto, že nejen populistům ve vládách, ale nám všem čím dál víc chybí to, co staří Řekové nazývali „thumos“ neboli mužnost a odvaha čelit nebezpečí. A jedním z těchto aspektů je i filosofická odvaha zkoumat reálnost vlastních představ a myšlenek o světě a o sobě, zkoumat všechno to, s čím se ztotožňuji a co je mi drahé, čelit vlastnímu přesvědčení stejně tak jako případně veřejnému mínění i celé společnosti. Na rozdíl od Holgera mi naše situace až příliš připomíná situaci v Indii za časů Buddhových. Tehdy autoritářské státy, které měly jednotné vedení a nemusely se ohlížet na své obyvatele, byly natolik akceschopné, že během krátké doby rozdrtily a zničily nerozhodné a rozhádané kmenové demokracie. A tehdejší demokracie - sangha, přežila jen v Buddhově společenství mužů a žen, kteří navzdory těmto hrůzám usilovali o změnu vědomí a dosažení vyššího vývojového stádia. A stejně jako v době Buddhově i dnes pro řadu jednotlivců je tato transcendence téměř na dosah. Někteří naši současníci ji už dosáhli a nebo alespoň občas tento stav zažívají, zatímco západní demokracie jako celek čelí obdobnému konfliktu a nebezpečí zmaru.

Tak takto se změnil vnější svět. A jak se změnil Milan Calábek?
Už podruhé jsem přežil vlastní smrt a tentokrát při tsunami na Phuketě téměř zázrakem, a tak žiji život dvakrát darovaný. A kdykoli si uvědomím, že nebýt něčeho, co nás přesahuje a je nesrovnatelně moudřejší než my, tak bychom tu už spolu neseděli a nerozmlouvali u zeleného čaje…..kdykoliv si to uvědomím, tak mě prostoupí pocit hluboké vděčnosti a touha zasvětit čas, který mi byl vyměřen navíc, něčemu opravdu smysluplnému a prospěšnému. A tím se dostávám k mé práci. Před dvanácti lety jsem se spolu s kolegy při vyučování na Univerzitě Nové doby snažil o větší diferenciaci pohledu na skutečnost obnovou hlediska tradičních hermetických a esoterických nauk, které se tehdy u nás nikde jinde běžně nevyučovaly. V nové fázi našeho vývoje ale už jen způsob rozšiřování vědomí nestačí. Proto se dnes pokoušíme pohled našich studentů na  skutečnost nejen rozšířit o poznatky moderní fyziky, molekulární biologie, genetiky, humanistických věd, náboženství, umění a dalších disciplín, ale také je naučit všechny tyto disciplíny propojovat a dosáhnout integrálního vhledu. Nejen rozšířit vědomí, ale zároveň  jej i transcendovat, překročit……

A změnily se nějak i nástroje, které používáte k shromaždování takového množství informací, které pak předáváte dál? Kam vůbec pro ta kvanta vědomostí chodíte?
Právě končí informační revoluce, a tak díky internetu a nepřebernému množství dobrých knih každý z nás má přístup k záplavě informací, která neustále narůstá. Problém je spíš v tom, jak s těmito informacemi naložíme, jak myslíme a zda si uvědomujeme podmíněnost našeho myšlení nejen včerejškem a dneškem, ale i zítřkem, jak říká Jean Gebser. A že naše současné postmoderní myšlení, které převládá v médiích, na vysokých školách i v politice, je založeno na přesvědčení, že zde nejsou žádné universální danosti a všechno je jen výtvorem určité kultury a civilizace. To ovšem vede k relativizaci všech hodnot a k naprosté dekonstrukci a rozkladu, který už překročil únosnou mez.

Co to pro současnou společnost znamená? Nese to nějaká rizika?
Větší než si obvykle představujeme. Postmoderně myslící feministky a liberálové nám říkají, že když všechno je jen kulturní konstrukcí, musí jí být i gender: náš mužský nebo ženský rod. A tak pomalu i my začínáme žít v genderově neutrální společnosti, kde mužství a ženství je odsouzeno k zániku. Kde nám už nedává žádná práva, ale ani povinnosti a odpovědnost. Je to, jak říká Harvey Mansfield, největší experiment v dějinách, o který se dosud žádná civilizace nepokusila. Našim ideálem muže už není artušovský rytíř, samuraj, obhájce dharmy, ani žádný ze „Sedmi statečných“, ale androgyn. V rámci antisexistické výchovy v genderově pokročilých zemích, jako je např. Skandinávie, proto už chlapečkům ve školce dávají na hraní panenky a holčičkám bagry. „Co čeká civilizaci“, ptal se jasnozřivě velký spisovatel Robert Musil, „v níž je žena radikálně pomužštěna a v níž ženskost už pro muže neznamená útočiště?……dojde v ní ke zplození další nestvůrnosti: zženštilého muže.“ Pokud se co nejdřív nevzpamatujeme a neopustíme toto „genderové inženýrství“, odkaz antiky, který nově postuloval Goethe ve Faustovi: za věčným ženstvím nebo mužstvím spějme výš – se stane brzy neuskutečnitelným a náš běžný, každodenní život ztratí smysl.

Mnoho lidí má v současné době strach z toho, jak se v současnosti postmoderně prolínají různé vzdálené kultury a filosofie. Různé myšlenkové směry, jako třeba islám a buddhismus, přicházejí do Evropy, mísí se starými křesťanskými a předkřesťanskými tradicemi a pro mnohé z toho vzniká nepřehledná změť, která jen dává příležitost k různým dezinterpretacím a manipulacím. Jaký je váš názor na toto novodobé zmatení jazyků?
Islám, který převzal imperiální tradice perské říše, kterým čelily už antické demokracie, je pro nás jako karikatura judaismu tak neuvěřitelným krokem zpátky, že se jím dnes v našem krátkém rozhovoru ani nebudeme zabývat. Velký historik – filosof Arnold J. Toynbee, který nejvíc přispěl k pojetí světových dějin jako dějin civilizace, řekl, že z perspektivy třetího tisíciletí to nejvýznamnější, co se stalo ve dvacátém století, je příchod buddhismu na Západ.  A to už jen díky Buddhovu vhledu do podstaty našeho existenciálního utrpení. Podle Buddhy naše individuální i kolektivní patologie pochází z toho, jak myslíme, a jak naše podmíněné duální myšlení zkresluje pochopení světa i toho, co nebo kdo jsme. Problém je, že myšlení nevědomě zaměňujeme se smyslovým vnímáním, neboli myšlenky o skutečnosti s vjemy skutečnosti. A to, co si o skutečnosti myslíme, považujeme za skutečnost, což vyvolává dualitu, ve které žijeme a zároveň nás uvádí do autohypnotického stavu. Tím, jak naše duální myšlení zcela automaticky polarizuje skutečnost do slovních protikladů, vytváří sice její přehlednou interpretaci, ale ta nám brání v přístupu k vnímané skutečnosti a nedovoluje nám ji prožívat.

Asi by se o tom dalo hovořit dlouho, ale zkusme to aspoň narychlo. Jaké je podle vás základní buddhistické poselství pro myšlení moderních Evropanů?
Skutečnost podle největšího mahajánového filosofa Nágardžuny není výsledkem myšlení „buď a nebo“ – bílá nebo černá, pravda nebo lež, radost nebo smutek – ale nachází se uprostřed, ve středu mezi těmito slovními protiklady, a to díky transcendenci duálního myšlení na uvědomování bdělou pozorností. To jde ovšem přímo proti logice tradičního řeckého neboli aristotelovského myšlení, které nám v průběhu dvou tisíciletí doslova přešlo do krve. Ale je v souladu s novými poznatky, zejména kvantové fyziky. Podle aristotelovské logiky, která je založena na víře ve skutečnost slovních protikladů, je například jedno tvrzení buď pravdivé anebo nepravdivé. Ale nikdy ne obojí, třetí možnost neexistuje. Aristotelés mluví přímo o zákonu vyloučení třetí možnosti, neboli o vyloučení jakéhokoliv středu, jakékoliv škvíry mezi protiklady. Buď něco je X, nebo to není X. Podle logiky aristotelovského myšlení tak například náš současný společenský systém může být buď dobrý, pokud je takový, jaký by měl být, nebo špatný, pokud takový není. Protože v okamžiku, když něco není dobré, tak to zcela automaticky, aniž bychom si to uvědomovali, považujeme za protiklad dobrého: tj. za špatné.
A tak vůbec neprožíváme samotný společenský systém, ale slovní protiklad, který jej v našem myšlení reprezentuje. Přesto jsme s tímto systémem tak hluboce nespokojeni a trpíme, protože si neuvědomujeme, že ve skutečnosti vůbec nemusí být zas tak špatný. Špatný je jen proto, že v rámci našeho duálního myšlení v protikladech neumíme jinak vyjádřit, že není dobrý. Přesněji, že neodpovídá naší na skutečnosti nezávislé fantaskní představě, jaký by měl ideálně být. A tak po delší době můžeme být nespokojeni nejen se společenským systémem, ale prakticky se vším: se svým zaměstnáním, šéfem, kolegy, se svou partnerkou nebo partnerem. Náš život se tak změní na jednu velkou nespokojenost a když pochopíme, že to jiné nebude: v jedno velké utrpení. A na tom nic nezmění žádná jejich změna, ani společenská změna, ani žádná revoluce, ani sebevětší krveprolití, protože dál o tom, co je, nebudeme myslet jinak než v myšlenkových protikladech a ty prožívat jako pravdu a tudíž skutečnost. Proto musíme naše myšlení změnit.  

Nedá mi, abych se na závěr nezeptal, co plánujete dál. Jaký je alespoň nejbližší výhled do budoucnosti Univerzity nové doby a jejího guru?
To slovo guru je ale v mém případě hodně nadnesené. V září 2009 otevíráme nový běh studia na naší škole a pomocí procesu poznávání spolu s hlubokými meditativními stavy a transformační silou lásky chceme umožnit každému ze studentů nacházet „klíč k jeho individuálnímu osudu“ a smyslu života.

Za měsíc se sejdeme v pražské Lucerně, kde budete uvádět celý ten festival k výročí našeho časopisu. Čím vás tato role vlastně oslovila a jaká máte očekávání?
Doufám, že se nám s Jiřím Kuchařem podaří v jednom večeru představit to, co dělá Regeneraci Regenerací. Velké bohatství různých a často protikladných názorů a pohledů na svět, které jej ale postihují v jeho komplexnosti. A jestli mohu ještě něco říci: miluji Hradišťan a jeho hudbu, která tak povznáší srdce.  

Děkuji za rozhovor.

Jakub MALINA