HAŠEK A ZEN. Článek M. Calábka k výročí narození a smrti Jaroslava Haška pro časopis REGENERACE duben 2013

U příležitosti výročí narození a smrti Jaroslava Haška (30. dubna 1883 - 3. ledna 1923) se náš spolupracovník zamýšlí nad tím, co v jeho díle můžeme nacházet až dnes ve světle našeho současného poznání a zkušeností.

HAŠEK A ZEN

Kdo je Švejk?

 Kdybyste se někdy mohli podívat jedním z tajných magických oken na Hradčanech, kterých je tam "za zrcadlem" prý hned několik, viděli byste, jak se dole v podhradí občas potkávají a vždy míjejí dva odsouzenci na smrt. Josef Švejk ve stavu blízkém nirváně sestupuje s "čestným doprovodem dvou vojáků s bajonety" z hradčanské věznice Nerudovkou na Malou stranu, přes Karlův most do Karlína a potom dál na válečná jatka, zatímco opačným směrem po Karlově mostě stoupá nahoru ke Strahovu jiná trojice: Kafkův Josef. K., aby mu tam jeden ze dvou průvodců v cylindrech "vrazil nůž do srdce." V některém z možných světů (osvětlujícím skutečnost zevnitř), se podle filosofa Karla Kosíka prostě musí potkávat, tak jako jejich tvůrci, kteří se v našem světě narodili ve stejný rok,  většinu života prožili ve stejném městě, kde také dosáhli vyšších duchovních stavů a za ty zaplatili životem. Kafka jen o rok později než "deklasovaný alkoholik" Hašek. Když jsem ty dvě trojice viděl z Hradu naposled, míjely se na Karlově mostě pod sochou lžisvětce z Nepomuku vrhající stín na mystické těžiště Prahy, které se nachází už jen v "ghettu uvnitř nás". Jestliže první česká trojice vzhledem připomínala pohádku o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém, než se za zpěvu Strahováčka zlila pod obraz v Kuklíku s povětrnými děvami, druhou trojici tvořili dva místní Němci a Žid, jehož "zabití jako psa" ve Strahovském lomu předznamenávalo, co čeká naše židovské bratry v hrůzách, které nemají počátek a zřejmě ani konec.

Franz Kafka je považován za posledního z velkých starozákonních proroků a jeho snově fantasmagorické dílo patří k vrcholům světové literatury. "Osudy dobrého vojáka Švejka" se spíše setkávaly až s hysterickým odmítáním intelektuálních elit jako "paskvil na pokraji pornografie" a přisprostlá sranda pro nejnižší vrstvy, které rezignovaly na jakékoliv nadosobní hodnoty. "Švejk je trvalý pomník přízemnosti a ničemnosti. V jeho postavě se koncentrovala veškerá sprostota a neušlechtilost národa."(J. Durych) "Jestli někoho z české moderní mytologie totálně nepřijímám", říká i poslední ze dvou velkých Václavů na Hradě, "je to Švejk, švejkovství a švejkovské pohledy na svět". Nejvýznamnější z našich kritiků F. X. Šalda sice rozpoznal Haškovu uměleckou genialitu, ale "Osudy" považoval za knihu k smrti smutnou, neboť v ní jedinec "blátivého" charakteru ve své bezmoci sahá po zbraních podlých a zákeřných a stává se zlým géniem nemravnosti. Nekorunovaný Šaldův nástupce Václav Černý nás už rovnou vyzývá, abychom zapomněli na umění a styděli se za tento výlupek lidské malosti: vyčuraného pitomce, příživníka a egoistu, kterého nazývá čecháčkem a neuvědomuje si, že stejně jako po něm Václav Havel, mluví o svém vlastním temném stínu, který nebyl schopen integrovat a promítá jej na Švejka a český národ. U Černého se tak nepotkávají Josef Švejk s Josefem K. v jejich neuchopitelnosti myšlením, ale jen stínové postavy čecháčka a židáčka urážející svou zdánlivou bezectností a mrzkostí naší vlastní malost.

Po blábolech socialistických uměnovědců, podle nichž Švejk či Hašek málem vystřelili z Aurory, v emigračních Listech předznamenala novou etapu výkladů Sylvie Rychterová, která  považuje Haška za génia "epopeje blbosti", jejímž "slepým prorokem idiocie" je Švejk.  Kontury současného výkladu "Osudů" u nás ale vytýčil až na sklonku totality Jindřich Chalupecký. Zatímco pro jeho oponenty byl Švejk sympatickým "vyděděncem dějin"(M. Jankovič), pábitelem na jejich smetišti (B. Hrabal) nacházejícím směšné v tom nejvznešenějším, Chalupecký jej chápe jako baladicky temný zjev, jehož zlý, černý smích je totální satanskou destrukcí. Je přesvědčen, že lidský svět byl pro Haška hrůzyplný především naprostou marností a proto na své cestě od anarchismu k nihilismu negoval úplně všechno. Ač stále mezi lidmi, byl od nich oddělen nejen svou výjimečností, ale i skrytou homosexualitou. A proto se v tichém zoufalství upíjel k smrti.

Z pasti myšlení

Dovolím si tvrdit, že nejen módní úvahy o Haškově homosexualitě, ale i velká část soudů  o nihilismu a destruktivitě Švejka jako "věrného poddaného krále Ubua", stejně tak o jeho ulejváctví(!), přikrčenosti a bezcharakternosti, vypovídá spíš o "sudidlech" kritiků a jejich bloudění v labyrintu vlastních mentálních konstrukcí. Většině čtenářů je se Švejkem prostě dobře. O jeho autorovi díky četným vzpomínkám současníků toho víme poměrně hodně a zároveň téměř nic, neboť skutečnou esencí jeho existence byla sebezáchovná hra, ve které důsledně přetvářel svůj život na umělecké dílo a skutečnost, ve které pobýval, tak přesahovala rozměr jen jednoho světa.

Haškův vývoj ve třinácti letech zřejmě zásadně změnil existenciální šok, když se jeho otec upil a dosud hodný chlapec i vzorný student začal zahánět strach ze smrti šaškováním a divokými výtržnostmi, kterými se k ní naopak přibližoval. Jako jeden ze symptomů „rány smrtelnosti“ se u něho objevily počátky maniodepresivity a Hašek ve svých propadech a vrcholech si čím dál častěji připíjel s Dionýsem: bohem tragické hry a přírodní mystiky zdánlivě bezcílných toulek. V této hře ale postupně přestával jen hrát roli hrdiny bohémského života pražských hospod (naší obdoby jižního karnevalu) a skutečně se jím stal. Proto nemohl jako ostatní odložit masku, vystoupit ze hry do reálu a začít se starat o rodinu. Z karnevalové reality naopak vstupoval do hry na rodinu a v rolích manžela i otce "bez potlesku, který by přehlušil, co v něm sténalo", selhával a dlouho nevydržel. Navíc manželku, jedinou ženu, kterou opravdu miloval, zřejmě nakazil kapavkou.

Po velké hádce odešel nebo byl vyhozen z domova, opil se a podle policejního protokolu se pokusil o sebevraždu skokem se zábradlí na Karlově mostě u "svatýho Jána", kde se v jiném z možných světů míjí Josef Švejk s Josefem K. V našem světě mu v tom ale zabránil kolemjdoucí vlásenkář z divadla tehdy ještě národního. Hašek při výslechu vypověděl, že chce zemřít, protože si sám zkazil celý život a nechce jej kazit i druhým, které má rád. Policie z toho usoudila, že je blázen a předala ho do ústavu choromyslných. Zde ale Hašek změnil výpověď: aby zakryl svou ukotvenost ještě i v jiném světě, než ve kterém běžně pobýval, prohlásí, že neměl v úmyslu spáchat sebevraždu a jen v opilosti vylezl na zábradlí, protože chtěl na sebe upoutat pozornost. Třetí verzí pokusu o sebevraždu je pak povídka "Psychiatrická záhada", kde Hašek tuto tragickou událost transformoval do groteskně absurdní příhody, vyvolávající smích jako důkaz boží milosti. A to je tvůrčí způsob, kterým víc jako mystik než pouhý pábitel uprostřed apokalypsy rozpadu civilizace psal i největší komický román všech dob. Při popisu krvavých hrůz nezůstával jen u první "realistické" verze (jako H. Barbusse, E. M. Remarque nebo E. Hemmingway), ale transformoval ji a pozvedl na vyšší rovinu, kde život i smrt se jeví jako kosmický žert, kterému se můžeme jen smát. Osvobozující smích zároveň stimuluje bránici považovanou v zenové fyziologii za hlavní řídící sval celého těla, který nás nejen zklidňuje aktivací parasympatiku, ale napomáhá zastavit myšlení tak jako meditace. V připraveném čtenáři proto může vyvolat mikrosatori, i když mistrovým klášterem je hospoda a hlavní neuvědomovanou duchovní technologií: narušování homeostáze organismu alkoholem; zatímco Kafka ji narušoval spánkovou deprivací a Marx opiem. Alkohol přitom Haškovi vlastně "nechutnal". Pokud psal uprostřed hospodské vřavy (a jinde než v hospodě vlastně nepsal), pil jen černou kávu s rumem a tento historicky starší způsob změny vědomí intoxikací kombinoval s druhou mnohem pokročilejší technologií, založenou na indukci duchovní energie aktivní pozorností. Na stupni její akumulace podle současných výzkumů závisí naše duševní stavy od depresí až po nejvyšší mystické zážitky. Hašek se s učením zenu nikdy nesetkal, ale se svými zkušenostmi se vyrovnával ve stejném duchu jako zenoví mistři. Na rozdíl od nich nikdy nemeditoval, a přesto se dokázal obdivuhodně soustředit na přítomné dění a radovat se z toho, že svítí slunce, prší, kvetou třešně, někdo dostal facku,  jiný se uprdnul a v dálce houká vlak. Tyto nejobyčejnější zážitky se  v zenu stávají nejvyššími a mystickými, protože absorbují veškerou pozornost natolik, že je nemůže nic narušit, ani naše myšlení. A tak v tom nejpomíjivějším se zároveň zrcadlí jeho věčný metafyzický zdroj: nejen světa, ale i nás samotných.

"V Haškovi byli vždy dva lidé", napsal Eduard Bass. Jeden dělal ze sebe blázna a šaška plašícího smrt a druhý to pozoroval s buddhovským úsměvem…Ten druhý Hašek - pozorovatel, o kterém věděl jen málokdo, nakonec zřejmě prohlédl celý ten mumraj různých společenských systémů jako konstrukci vztýčenou na zcela chybných základech metafyziky myšlení v protikladech. Hašek ovšem nepoznal jen Rakousko-Uhersko, ale i několika dalších systémů jako bylo výjimečné bratrství legií a anarcho-eserská republika Volha, na rozdíl od bolševické diktatury anebo i první republiky. Z legií odešel, až když se ve Francii měly stát součástí stejně nelidsky vražedné mašinérie jako ostatní armády. Snažil se brášky přesvědčit, aby neopouštěli Rusko, kde ve Třetí revoluci, jak se tehdy domníval, se rozhoduje  o osudu světa i Československa. Tento zapomenutý pokus o „ přímou demokracii“ navazoval na První únorovou revoluci, kterou ale nemilosrdně likvidovala následující Druhá říjnová revoluce. Bývalý anarchista Hašek se přátelil se s Artjomem Veselým, básníkem "divokého srdce", který později zahynul v gulagu a podle Pavla Gana a Sergeje Nikolského měl blízko i k dalším účastníkům Třetí revoluce, kteří neuznávali Brest-litevský mír s Němci. O německém agentu Leninovi si nedělal žádné iluze a ještě v kyjevském Čechoslovanu otiskl báseň, která končila:

                                                               " V bratrské krvi rozvlněném moři

                                                               bolševik v Rusku nyní vítězí,

                                                               národních komisařů vláda se tu tvoří

                                                               a v jiné formě jiné řetězy."

Když se bolševikům podařilo zavraždit charizmatického velitele svobodné republiky na Volze, sen o revoluční změně skončil v soukolí myšlení, které se nezměnilo a začalo semílat své tvůrce. Hašek se ocitl v pasti dějin, opuštěn jejich smyslem a jako ostatní anarchokomunisté a eserští maximalisté byl začleněn do Rudé armády. Ustavující kongres česko-slovenské komunistické strany mu ale pro účast v legiích a ve Třetí revoluci vyslovil nedůvěru, zatímco polní soud čsl. legií na něj vydal zatykač a to ve stejném týdnu jako Rakousko. Nedůvěryhodný rudoarmějec  se měl rehabilitovat v tatarské Bogulmě, kde mu hrozila smrt nejen od bílých, ale především od vlastních soudruhů za jakýkoliv projev lidskosti  v čím dál nelidštějším světě.

Hašek po celý svůj "výlet do dějin" nosil na krku medailonek od své ženy s vlásky syna a ještě z fronty jí psal milostné dopisy a básně, které nikdy neodeslal a tak si je mohla přečíst až po jeho smrti. Když na ústupu před bílými onemocněl tyfem, zachránila mu život nevzdělaná dělnice z tiskárny Šura Lvová. Bylo mu jasné, že domů se už nikdy nevrátí, a tak, i když nebyl rozvedený, zřejmě z vděčnosti se s ní oženil. Zároveň věděl, že dlouho nepřežije ani v sovětském Rusku, kde blbost už kvetla všemi květy. Průzkumná cesta do tehdy ještě buddhistického Mongolska ho zřejmě přesvědčila, že  útočištěm by se mohl stát spíše Peking. Od přítele Čanga se začal učit čínsky. Naštěstí pro Čínu i světovou literaturu ale sovětské vedení rozhodlo, že revolucionáři - cizinci se vrátí domů, aby i tam rozvinuli už nutně zdiskreditované  prapory revoluce. Zaskočenému Haškovi se do Čech chtělo ještě méně než do revoluce, ale musil "vyklepat prach z obuvi své" a vydal se na cestu i se Šurou a hrstí nesměnitelných sovětských rublů.  

 Český zen

Podle Gustava Janoucha (autora "Hovorů s Kafkou") ho také hned na uvítanou zfackovali bývalí kamarádi z legií. Kromě Olbrachta se k němu otočila zády celá tehdejší rozdvojená levice a pro manželku, kterou stále miloval, byl bigamistou. Jen bohémská Praha mu otevřela svou upatlanou náruč páchnoucí pivem, kouřem a syrečky, ale dožadovala se dadaistických historek o zvěrstvech rudého komisaře na svaté Rusi. Hašek uvažoval o sebevraždě a nakonec zvolil její pomalejší průběh: po třech letech abstinence začal opět pít.

Životní rozvrh jeho osudu ho stavěl od začátku války do mezních situací, v nichž blízkost smrti už nevyvolává jen hrůzu a strach, ale každý okamžik mění na zázrak bytí, než za něj zaplatíme vlastním zánikem. Svědectvím o tomto probuzení jsou "Osudy": "poslední velký lidový román" světové literatury a zároveň česká zenová výpověď o možnostech svobodného bytí v nesvobodě. Hašek v Rusku nevystřízlivěl jen z alkoholového opojení, ale i z iluzí o spáse světa, který není spasitelný, neboť každý takový pokus zatím končil v zakletém kruhu novodobé samsáry od totality k partajní oligarchii a nazpátek. Vyléčen z touhy po změně, vrací se znovu k plnému prožitku, toho co je, protože nic jiného není. Jenom tak dochází ke spáse a samsára se stává nirvánou neboť naší nejvyšší totožností je vědomí a ne jeho obsahy. Haškův Švejk  proto není žádný připitoměle se usmívající tlusťoch s půllitrem, fajfkou a čepicí, jak ho známe ze zprznění Ladou. Haškově představě víc odpovídal obraz na titulní stránce prvního vydání „Osudů“. Tento mladý a štíhlý Švejk vystoupil z Husova stínu národní hrdinské mytologie jako nová podoba moudrého blázna, který "lidsky pobývá v nelidském" a místo mučivé skepse si vychutnává absurditu života končícího zmarem. Svým pábením obrací život ve hru a jeho role se mění s každou situací, aniž by se měnil autorův šibeniční humor a zvláštní něha. Díky této depersonalizaci se Švejk stává neuchopitelným. Jeho mýtický rozměr spočívá ale v tom, že je to Kdokoliv (Jedermann) novodobých mysterií krvavé války, revolučního teroru, okupace, normalizace a všeho, co nás ještě čeká. Je to kdokoliv z nás, obyčejný člověk vydaný napospas obrovské přesile světa, jehož zrůdnosti se nemůže postavit, protože nechce zemřít, ale ani ji přijmout. Spíše tuší, než ví, že holý život a zároveň i lidskou důstojnost si může zachovat jen, když se existenciálně odpoutá od myšlení v protikladech, do kterých se zdánlivě sublimovala vícerozměrná skutečnost.  Místo dvou možností  buď a nebo, z nichž přijatelná není ani jedna, nachází další alternativu na transcendentální rovině skutečnosti. Nepřijatelný příkaz plní a zároveň neplní tím, že jej plní na 300%, čímž jeho smysl mění na nesmysl a výsledkem je pravý opak. Aniž by kladl hrdinský odpor, Švejk tak ještě účinněji podvrací každý systém zevnitř. "Do armády mi nesmí žádný Čech!" vykřikoval Hitler při vzpomínce na vnitřní rozpad Rakousko - Uherska. Po roce 1968 jsme jako Švejkův boží lid takto "rozvraceli" tábor míru a v současném Francouzsko-Německu si vedeme podobně zdatně. Z jiného hlediska místo o transcendentální rovině můžeme mluvit o svobodném prostoru, který Švejk vytváří svou hrou na dobrého vojáka anebo vzorného vězně, který místo vší hledá Boha. Součástí této hry je i vyprávění historek "z dějin lidských trampot" aneb "co všechno se může stát". Tyto hospodské "kecy" vyvolávají radost z úžasné rozmanitosti života a zároveň překračují hranice mezi možnými světy a naším světem, který se tak stává jedním z nich. Navíc jako "pohled zdola" tvoří zdánlivý protiklad k velkému a vznešenému světu dějin. Jakmile si ale uvědomíme, že není žádný rozdíl mezi arcivévodou Ferdinandem, kvůli kterému jdou všichni do krvavé války a Ferdinandem Kokoškou, co sbírá psí hovna - naše myšlení, zbavené opory protikladů, se ocitá mimo jakoukoliv předmětnost a umlká na vrcholu prázdnoty. V tom okamžiku se začínáme smát…  A smát se, není to snad vědět jinak a lépe?

Zatímco většina duchovních nauk je založená na předpokladu, že nám v životě něco chybí a nabízejí různé  postupy jak to změnit, Haškův zen vychází z toho, že všechno, co potřebujeme, abychom byli šťastní a spokojení, už máme :  pokud pozorujeme to, co vnímáme bez jakéhokoliv hodnocení  (a tudíž prožíváme takové, jaké to je).  A jestliže šťastní nejsme, je to proto, že na rozdíl od hloupého Švejka jsme tak chytří, že chceme prožívat něco jiného, než prožíváme, což není možné. Místo nirvány pak zažíváme utrpení, které si vysvětlujeme karmou anebo nepřízní osudu. Švejk ale bere život takový jaký je a ne jaký by měl být, čímž intuitivně mění i válečné pole v Buddhovu zahradu Takovosti a na otázku, proč sebou nic nemá? odpovídá s úsměvem: "Poněvadž nic nepotřebuju."

                   Milan Calábek