KŘÍŽOVÝ VÝSLECH MILANA CALÁBKA pro časopis REGENERACE č.12/2004

Moje úplně první setkání s vámi bylo na hypnotické show, jež se konala v Dlouhé ulici. Bylo to, myslím, v roce 1993. Dostala jsem se na pódium jako jedna z dobrovolníků, kteří se rozhodli, že se vámi nechají zhypnotizovat. Hypnóza se v mém případě nezdařila, ale zastavily se mi švýcarské hodinky a dodnes nejdou. Můžete mi vysvětlit, co se vlastně na pódiu dělo?

Když se lidský plod vyvíjí v těle matky, projde všemi stádii vývoje druhů. Když se dítě narodí, tak stejným způsobem opakuje vývoj vědomí a historii člověka. Podle Jeana Gebsera je prvním módem vědomí Archaické neboli Zahrada rajská, symbiotická jednota s matkou, která je obdobou jednoty prvních lidí s matkou Přírodou.

Po Vyhnání z ráje následuje stádium separace a individuace neboli modus vědomí Magického, jehož odlesky nám zprostředkovává šamanismus a pak procházíme stadiem narcistního vytváření nejprve mužské nebo ženské totožnosti a pak pozitivní (až velikášské) nebo naopak negativní ( až zakomplexované ) osobnosti. A tomuto stadiu podle mého názoru odpovídá modus vědomí Hypnotického (doba bronzová). Ve fázi oidipovských vztahů pak procházíme modem vědomí Mýtického (doba železná), pak Mentálního: našeho současného módu vědomí, který někteří z nás překročí do vědomí Transpersonálního neboli Duchovního (probuzení, osvícení).

A jestliže některý vývojový modus vědomí neprožijeme plně nebo naopak v něm „zamrzneme“, stane se v našem nevědomí, které nás řídí obvykle z 80 až 90 %, dominantním. Dokud dítě nevstoupí do módu Hypnotického vědomí (okolo čtyř, pěti let) nemůžeme je zhypnotizovat. Ale čím intenzivněji je prožije, tím je pak i v dospělém věku hypnobilnější. Zvlášť pokud se mu od rodičů (interpersonální vztahy) nedostalo nezbytné podpory, nehledá ji pak venku, ale v sobě (intrapsychický vztah). Na tomto módu vědomí jsme ještě schopni výrazně ovlivnit i naše tělesné já. Několikrát se mi podařilo u člověka umírajícího ve velikých bolestech, na které už nic nezabíralo, ne ho z rakoviny vyléčit, ale působit na něho tak, že zemřel v klidu, vyrovnán a bez bolesti. Jiným příkladem může být hypnotická sugesce s rozžhavenou mincí, která třeba ani neexistuje a přesto hypnobilnímu jedinci naskočí puchýře jako po spálení.

Zároveň hypnóza, zejména nepřímá, může podpořit ozdravné procesy v těle a otevřít zdroj naší tvořivosti.

Jak je tomu u dětí? Všiml jsem si, že děti říkají od tří let „Já“, do tří let „Já“ neříkají.

Ano, dítě až do narcistní fáze vývoje, kdy se teprve vytváří jeho osobnost, mluví o sobě v třetí osobě. Je řízeno a motivováno vjemy a pocity a dokud není schopno si představovat, nemá vytvořenou představu sebe sama a tím rozlišení mezi já a nejá. Teprve když začne „myslet v představách“, vytváří emocionálně imaginační vzorce: pocity, které podmíněný reflex spojuje s představami a ty se pak stávají spolu s vrstvami vývojových fází základem jeho osobnosti a já.

CNS A SPOL.

Co se dělo s lidmi na pódiu? Někteří předváděli mimozemšťany, pejsky… čůrali na patník.

Přestala je řídit centrální nervová soustava, jejíž vývoj je ukončen až někdy okolo dvaceti let. Jejich Mentální vědomí bylo „vypnuto“ a vlády se ujalo Hypnotické vědomí, které je individuálně řídilo okolo čtyř, pěti let tak jako lidstvo na konci mladší doby kamenné a v době bronzové. Tehdy jsme se už vymanili plně z jednoty s Přírodou a místo tělesných reflexů a magických představ nás začaly řídit z nich odvozené hypnotické příkazy starších kmene a předků, které jsme slyšeli i ve svých vzpomínkách a fantaziích a tak se z mrtvých předků stali živí bohové. Z mrtvého faraóna se stal bůh Osiris a jeho hypnotický hlas dál řídil syna a propojoval ho s kolektivním vědomím tehdejší doby obdobně jako v současnosti Edgara Cayceho.

Magickou skutečnost nahradila hypnotická a určitou „uzavřenou společnost“ telepaticky propojoval hypnotický trans tak jako na jiné, nižší rovině jsou propojené včely nebo termiti.

Tím si můžeme také vysvětlit přesné a odpovídající diagnózy provedené zhypnotizovanými jedinci např. i u lidí ve vzdálených zemích, o jejichž existenci až dosud neměli nejmenšího tušení a o něž je požádal někdo z publika, kdo znal jejich zdravotní stav.

Vy jste jim pokládal ruku na hlavu. Mělo tohle gesto nějaký zvláštní vliv, který vyvolal sestup do této úrovně vědomí?

Pokládal jsem ruku na hlavu? To už ani nevím. Někdy jsem třeba odešel a uváděl jsem lidi na jevišti do hypnózy ze šatny. Proč ale někdy ten dotek může hrát důležitou roli? Každý z nás totiž reaguje úplně jinak na některé vjemy. Někoho třeba vizuální vjemy, tj. když se na něco dívá, uvádějí do mozkových vln beta: kdy jsme schopni vědomě přemýšlet, zatímco jiného člověka do alfy: stavu relaxace a propojení vědomí a nevědomí, jiného zas do thety: hypnotického stavu. Kdežto akustické nebo kinestetické vjemy působí na dotyčného opačně. U lidí, které kinestetické vjemy (doteky) uvádějí do thety, má pak vložení ruky velký hypnotický vliv např. při léčení.

Vědět, jak na mě určité druhy vjemů působí, je pak velice důležité nejen pro sebepoznání, ale i partnerský vztah. Z tohoto hlediska, i když jiná jsou vyšší a důležitější, pevný partnerský vztah vzniká u dvou jedinců, kde třeba jednoho z nich uvádějí do bety akustické vjemy tj. když naslouchá a kinestetické do thety. Zatímco druhého uvádějí do bety kinestetické vjemy a akustické do thety. Tím se vlastně neustále vzájemně uvádějí do hypnotického stavu, který upevňuje jejich partnerský vztah a díky vjemovému základu, který je vizuální, se zároveň uvádějí do alfy a je jim spolu dobře.

Když už hovoříme o show. Viděl jsem, jak jste si na jedné z nich lehl nahý do půl těla na židle, asistent vám položil na břicho kuchyňský vál a zabodl do něj tři nože. Potom dal vál pryč a hodil na vaše břicho nože, od kterého se odrazili. V jakém stavu vědomí jste byl?

V lehké hypnóze. Šedá kůra mozková pracuje na principu elektro-chemických impulsů, zatímco emocionální a instinktivní mozek na hormonálním principu. V hypnotickém stavu mohu tak působit na svoji tělesnost. Kdybych se do něj neuvedl, tak se mi ostré nože spouštěné z velké výšky zabodnou do břicha stejně tak jako do dřevěného prkna. Nevím, jestli si někdo může natolik vycvičit svaly, aby odrazily nože, ale já takové svaly nemám.

Loni jsem se vás ptal, jestli byste mohl zase něco takového předvést.

Schopnost rychlé změny stavu vědomí se musí neustále trénovat a rozvíjet, protože v chaosu jeviště a reakce z hlediště to vůbec není jednoduché. Dnes se už zabývám úplně jinými věcmi, takže by to nebyla „blesková“ změna a musel bych poměrně dlouho čekat, než odpovídající hypnotický stav v sobě vyvolám.

CO SE ZDÁ, NENÍ SEN

V roce 1999 jsem byl na vaší přednášce o snech a když jsem šel spát, řekl jsem si před spaním, že si nechám zdát sen. Zdálo se mi o dvorci se třemi ořechy, ze kterých padaly plody a já je jedl. Pak jsem vstoupil do chrámu, kde jste vzadu mluvil a vpředu mě někdo zadržel, abych tam ještě nechodil. A blížil se ke mně nohama napřed ve spacím pytli a říkal mi: „Já jsem ochrnutý a Milan mě léčí!“ Šel jsem pak za vámi, abych vám sen dovyprávěl. Zeptal jste se, jak dotyčný vypadal a řekl jste: „Aha, to je Jindra! Já jsem na něj léčitelsky zapomněl a teď jsi mi ho připomněl.“ Jaké sny ti co kdy připomněly…

Ten dvorek, to byl čtverec? To je důležité. Máme dva druhy snů nebo spíš dva druhy snového jazyka. Jedny a ty velké sny, k nám mluví převážně symbolickým jazykem archetypálních představ, který máme v naší civilizaci společný. Takový sen lze dobře vykládat. Zatímco u jiných snů převažuje symbolický jazyk, který je individuální. Ten každý z nás odvodil ze svých zkušeností. Např. to, co symbolizuje ve snu můj spolužák z obecné školy, mohu rozšifrovat jen já sám. Koho mi připomíná, jakou zkušenost zastupuje. Váš sen byl velký a archetypální. Čtverec představuje zemi a jako mandala základ vědomí. První strom je strom života, druhý poznání a smrti. Třetí představuje jejich jednotu v trojici: věčnou moudrost.

Co pro vás znamená ořech?

Hezký tvar a dobrá chuť.

Kulatost plodu. Koule už Platonovi jako nejdokonalejší tvar symbolizovala duši. Zatímco ořech sám symbolizuje podstatu, jádro věci, celistvost. Celistvost mozku: sjednocení obou hemisfér a obou limbických mozků. Sjednocení rozumu a srdce. A pokud jíte toto ovoce ze tří stromů, znamená to, že jdete duchovní cestou od nevědomé jednoty Zahrady rajské ( Život věčný), přes vědomou nejednotu Slzavého údolí (poznání a smrt), k vědomé jednotě Nadvědomí a Transpersonálního vědomí království Božího v nás neboli nirvány.

Jak vypadal chrám?

Obrovská místnost. Visely v ní prapory dolů a vzadu jste kázal: „Už tady končím a zbytek je na vás.“

Mohou ty prapory připomínat tibetskou gompu? Samy o sobě symbolizují, už jako například u starých Řeků, kvality vesmíru i našeho nitra, které můžeme popsat pomocí živlů, které jsou ještě přístupné naším smyslům. Mívají čtyři základní barvy, z nichž každá představuje jednu kvalitu živlovou, které v nás musíme celý život neustále vyrovnávat, uvádět do harmonie.

Jak to? Měl jsem barev pět.

Podle jedné ze škol buddhismu bílá, podle jiné modrá znamená prostor, vědomí a tím i kvintesenci těch čtyř barev. Ale vrátím se ještě k vašemu snu:asijská i evropská duchovnost se často přirovnává ke dvěma hemisférám mozku, které se v současné spiritualitě propojují stejně jako v přednáškách, se kterými jsem tehdy už opravdu chtěl skončit. Nicméně hlubší smysl snového výroku je asi v tom, že každý přednášející může ostatním určité věci jen objasnit, motivovat je, ale pak končí a každý už na sobě dál musí pracovat sám.

NEJSEM HEREC, ANI BÝVALÝ …

Býval jste herec. Zlé jazyky hovoří o tom, že vlastně důmyslně využíváte hereckých znalostí, které jste si studiem a praxí osvojil, k manipulace se svým publikem a že je to vlastně jakýsi podvod. Co k tomu můžete říci?

To, že jsem nikdy nebyl herec, ani nestudoval herectví. Byl jsem dramaturg, psal, upravoval a překládal hry, výjimečně i režíroval. Pokud jde o studenty, kteří navštěvují naši školu, snažím se působit na všechny jejich smysly: výzdobou, která zviditelňuje téma přednášky. Např. při přednášce o archetypech jsou všude po stěnách obrazy řeckých archetypálních bohů a chrámů, různě rozestavená antická torza a kopie hlav, v aromatických lampách se střídají vůně jednotlivých bohů, hudba není pouhý doprovod nebo relaxace, ale pokouší se vyjádřit jejich charakter rytmem i melodicky. V průběhu přednášky se nesnažím působit jen na rozum a vědomí racionálními definicemi, ale i na nevědomí studentů příběhem, anekdotou nebo vyvoláním příslušného božstva u dobrovolníků na pódiu. Občas se pokouším navodit emocionální situace. Když se mi podaří propojit téma s city, vím, že si jej bude každý pamatovat. Paměť je v emocionálním mozku propojena s příjemným zážitkem, nepříjemné se snažíme spíš vytěsnit. Když má třeba někdo ze studentů blok na archetypální psychologii nebo matematiku, případně angličtinu, poprosím ho, aby si vzpomněl na nějaký nádherný zážitek ze svého života a propojím mu ho s matematickým vzorcem nebo s anglickými frázemi. Když to udělám desetkrát za sebou, jejich postoj k neoblíbenému předmětu se zcela změní. Já jsem si takhle změnil svůj dávný nevztah k němčině, kterou jsem měl propojenou s nepříjemnými zážitky z války.

Mé přednášky mají sice scénu, „jevištní“ hudbu ale tyto a další „pedagogické“ postoje už s divadlem nemají nic společného. A zvlášť pokud jde o jazyk přednášky. Každý z nás je buď primárně vizuální, akustický nebo kinestetický typ a používá jazyk odpovídající jeho typu. Já se snažím podobně jako třeba Tolstoj anebo jiní autoři vědomě používat všechny tři jazyky. Takhle, myslím, žádný herec ani režisér nepracuje. Proto a i z dalších důvodů máme na Univerzitě vedle univerzitních profesorů, primářů,programátorů, účetní, prodavačky, květinářky i zedníky. Trvá to asi rok, než vznikne takovýto kolektiv spojený touhou po přeměně. Zatím se nám jej vždy podařilo vytvořit a na to jsem opravdu pyšný.

Váš život je spojen s různými životními peripetiemi. V tehdejší laboratoři doktora Kahudy jsem se dozvěděl, že jste na Filipínách provedl mimořádný léčitelský zákrok. O tomto zákroku jsme v REGENERACI psali již letos v dubnu – bylo to vyléčení rozštěpu. Byl jste v Kahudově laboratoři od začátku, od roku 1982. Kdo byl pro vás v této době nejzajímavější?

Klíčovou postavou byl pro mě profesor Kahuda a velmi jsem si vážil doktora Vydry. Skvělý byl rovněž jasnovidec Vávra z Písku. A pak tam byla spousta přátel jako Valdemar Grešík, Vlastík Bažant a další a další. Kahudovy zásluhy o české léčitelství a z něj vycházející esoteriku jsou nehynoucí.

V Asii jsou jiné modely života. Není tam takový proces individuace jako u nás. Žije se víc „spolu“ a vše je založené na spolupráci. Individuum je potlačené, je zde důraz na rodinu, na společenství. Co se tedy na světě děje? U nás je důraz na jedince a na jeho vývoj, na ego, ale od nás na východ jsou preference naprosto opačné. Jako by tam ani ego nebylo.

Abych mohl své ego odložit, nejprve je musím vyvinout. Bez kukly se z housenky motýl nestane. Nicméně dnes začíná být problém i vývoj totožnosti na jejímž základě budujeme osobnost a své já. V současné společnosti je mužská totožnost neúměrně oslabena. Rodina je často neúplná a chlapec, který by se měl ztotožňovat s otcem a navazovat vztah s matkou, je vydán čím dál víc na pospas ženskosti, zatímco dívky se stávají stále víc mužnějšími. Aby se chlapec stal mužem a dokázal se ve společnosti prosadit, musí projít zákonitou vzpourou proti otci a autoritě, kterou zosobňuje. Dnešní chlapci se ale bouří proti svým osamělým matkám, místo aby se učili ženu ochraňovat a být k ní galantní. V partnerském vztahu pak čím dál víc se prosazuje matriarchální model: syn – matka, zatímco v Asii zatím stále ještě převládá patriarchální a rovněž ne zcela vědomý a celistvý partnerský vztah : otec a dcera. Od dob trubadúrů, artušovských bájí a Romantické lásky se vývoj západní a východní duše rozdělil a naše cesta ke spáse je od renesance stále víc individuální.

V novinách píší, že se každých 16 minut rozvádí manželství. Proč nejsou muži a ženy schopni vychovávat děti společně?

Jednak díky antikoncepci a informační revoluci došlo k obrovskému osvobození ženy, která dnes může řídit i mužský kolektiv.

Ta dnes vkládá do manželství nejen svou tradiční roli a nasazuje život při rození dětí, ale přináší i obživu. Zatímco muž už nenasazuje život při obraně rodiny (profesionální armáda) , přináší sice obživu, ale není už jediný živitel. Poměr má dáti se výrazně obrátil v jeho neprospěch. A „ženské“ práce, pokud se k nim odhodlá, oslabují jeho nevyvinutou mužskost. Kromě toho naše náboženské hledání království božího nahradilo hledání Zamilovanosti. Přičemž Zamilovanost je jen expozicí dramatu vztahu. Toto krásné duševní zbláznění s produkcí hormonu oxytocinu, kdy nás místo vědomého já řídí anima u muže (obraz jeho nevědomého ženství) a u ženy animus (obraz nevědomého mužství). To ale nemůže trvat věčně a jakmile se naše vědomé já opět ujme vlády, expozice končí a dojde ke kolizi: vyhnání z ráje Zamilovanosti a opakujeme vývojovou fázi separace a individuace – Slzavé údolí vztahu a když na něm nebudeme pracovat, nastane další fáze dramatu: krize neboť pak opakujeme narcistní stádium vývoje. Peripetii představuje oidipovský vztah syn – Matka nebo Otec – dcera, který buď vede ke katastrofě anebo naopak k Vědomému celistvému vztahu.

Kdo ale chce od vztahu jen Zamilovanost – expozici, i když ji najde jen v jiném vztahu bude procházet celým dramatem znovu a znovu, aniž by jeho prostřednictvím, prostřednictvím tohoto náboženství naší doby, dospěl ke spáse.

S TĚLEM, NEBO BEZ?

Celou dobu hovoříte o ztotožňování se s lidským tělem. Manželé Tomášovi ovšem hovořili o neztotožňování se s tělem. Jak to tedy je?

Těžko mohu dosahovat osvícení zkřiven tělesnou bolestí.

Měl jsem ohledně toho v dávné minulosti velký spor s Eduardem Tomášem i Karlem Makoněm. Oba tehdy stáli na stanovisku neléčit. Když něco bolí, je to karma toho člověka. Na rozdíl od Jiřího Scheuflera, prvního velkého zenového mistra v Čechách a mého učitele.

Po letech jsem je ale oba na jejich žádost léčil. Eduardova bolavá kolena od sedu v lotosu a Karlovi loket. A naše přátelství se opět obnovilo.

Usilovat o tělesné zdraví vůbec nemusí znamenat ztotožňování se s tělem. Ale tak jako bych se neměl ztotožňovat s vjemy svého těla, ale uvědomovat si je, měl bych si uvědomovat i své představy, city a myšlenky. Tak jako se hmota těla mění na energii - duševní a ta pak na prostor : prázdnotu, pole vědomí, ve kterém je celý svět a ten se zas mění na hmotu a energii: tělo a duši – a to reinkarnací.

Naše duchovní cesta opakuje ale evoluci i v tomto smyslu. Začíná od hmotného těla. Většina lidí v Čechách se nejvíc zajímá o své zdraví, o to jak správně jíst, žít, nacházet vztah a teprve to je přivede k esoterice a hledání spásy, která je ekvivalentem osvícení.

To mají všichni takhle?

Samozřejmě řada lidí, v naší civilizaci je jich ale méně, vychází ne z tělesného, ale z duševního aspektu a hledají osvobození od duševního utrpení. Nakonec většina nemocí je psychosomatických.

Doktor Tomáš také řekl: „Uvědomte si, že nejste tím kdo koná, ale není to ani nikdo jiný.“ Kdo to tedy je?

Kdo v nás se zamiluje? Není to mé vědomé já, ale není to ani nikdo jiný než já. Je to jednota mého individuálního vědomí a nevědomí, kterou máme jako lidi společné. Proto se ve škole snažíme o vhled o našeho nevědomí. V prvním ročníku se nezabýváme třeba šamanismem jako takovým, ale jako projevem Magického vědomí, které tvoří s archaickým vědomím, nejhlubší vrstvu našeho kolektivního nevědomí tak odlišného od Jungových představ.

Kdybyste byl ženou v domácnosti, bylo vám pětačtyřicet let, to byste se zabýval magickým vědomím?

Proč ne? Dovolte, abych uvedl konkrétní příklad naší studentky, která pracuje kromě domácnosti ještě i na dráze. Když v archetypální konstelaci zažívala působení Herma a úplně se jeho vlivem proměnila, když zažila a pocítila útok Háda jako boha smrti a podsvětí a zároveň tíhu jedné z bohyň, uvědomila si, jak ji tyto až do teď nevědomé síly ovládaly a krok za krokem se její vědomí rozšiřuje a transformuje.

Sám jste zažil na jednom z našich seminářů setkání i s nevědomými silami z jiné civilizace u studentky jihoamerického původu a velmi přesně jste jednu z těchto sil sám označil jako Viracochu.

Hovořil jste o emocionálním vědomí a dalších úrovních. Uvědomujete si sám na sobě posun, kterého jste při práci s různými úrovněmi vědomí dosáhl?

U většiny z nás od narození dominuje jedna ze čtyř základních duševních funkcí, která je plně vědomá. Např. u někoho je to myšlení. Další dvě jsou pak podpůrné a jsou polovědomé jako např. imaginace a vnímání. Zatímco poslední v tomto případě: cítění je inferiorní – nejnižší a nevědomá funkce.

Jakmile pochopím, že v mém případě jsem se narodil s cítěním, jako inferiorní funkcí, pak bych měl každý den aspoň na chvíli zavřít všechny knihy, noviny, televizi a otevřít své srdce neboť tudy vede má cesta ke spáse. Protože jedině když vnímání, představivost, rozum a cit budou v jednotě a harmonii, mohu překročit své osudové omezení a stát se polem vědomí, ve kterém je celý svět, aniž bych se ztotožňoval s čímkoliv v něm, např. s tělem, myšlením a cítěním Milana Calábka anebo kohokoliv jiného a přitom je všechny miloval.

A když pak půjdete okolo mého hrobu, budete vědět, že ačkoliv v něm leží mé rozpadlé tělo, přesto jsem nezemřel. Žít není přípravou na smrt, ale na život věčný.

 Připravila Pavlína Brzáková a Jiří Kuchař