NEJSTARŠÍ NÁPIS V ČECHÁCH, POLE MRTVÝCH A TELEPATIE článek pro časopis Regenerace č.9/2010

Právě jsme s částí „výzkumného týmu“ Univerzity Nové doby připravovali plán dvoudenní cesty ke kamenné pyramidě v kdysi českém Vitorazsku, když mi zavolal Jaroslav Kňap a požádal o krátký příspěvek na téma spontánní telepatie. Už v průběhu našeho hovoru se mi vybavilo několik osobních zážitků, které odpovídaly základním představám o telepatii, ale z časových důvodů jsem napsání příspěvku odložil až na dobu po návratu z naší cesty.

Ještě ten den jsme se s přáteli dohodli, že naší první zastávkou bude lesní božiště u Hrádku (poblíž Trhových Svin), které zatím navštívila jen jedna členka z naší výpravy. V dostupné literatuře jsem se dočetl, že ve středu božiště je pět metrů vysoká žulová deska ve tvaru trojúhelníku. Po pravé i levé straně pak několik otesaných žulových balvanů tvoří kruh o poloměru asi osmi metrů. Na obvodu kruhu se nachází dalších dvanáct kamenů. Jedenáct z nich se nijak neliší od ostatních homolovitých balvanů v lese, zatímco dvanáctý má úplně jiný tvar a před jednaosmdesáti lety z něj prudký déšť strhl mech a odhalil pravděpodobně nejstarší nápis v Čechách vytvořený neznámým písmem (viz obr.).

AFÉRY KOLEM GLOZELSKÉHO PÍSMA

Řada současných badatelů jako např. Frederik Velinský si klade otázku, zda jde o runy anebo přirozené praskliny v kameni. Rakouský etymolog Dr. Alois Ernst Milz jej ale přepsal velice hodnověrně jako: II L V )( V )(. Náš významný alternativní badatel Pavel Kozák se domnívá, že pokud byl autor nápisu Germán, musel použít nejstarší alpské runy „mezi nimiž se všechny písmena z kamene dají najít“. Stačí ovšem jen letmý pohled na alpské runy abychom s výjimkou znaku  V  tuto domněnku mohli zcela vyloučit. Podle Milzovy hypotézy byl autorem Kelt, který smíchal runy, řecké písmo i latinku a vytvořil z nich náš nápis, který pak stačí číst pozpátku a dostaneme prý slovo kukule, od kterého už není daleko ke staroslovanskému kuchle neboli kuchyňce, kde si zřejmě vařil nějaký poustevník nebo druid a neváhal nás o tom informovat tesáním do kamene. A latinsky cuculla znamená kuklu neboli mnišskou kápi, což údajně vede opět k poustevně, pokud se latinské texty nepsaly jen latinkou a četly i zprava doleva. Důvtipný čtenář už jistě pochopil, že proslulý etymolog se poněkud zamotal do svých spekulací.

Večer jsem se pokusil soustředit na přepis nápisu, ale čím víc jsem se soustřeďoval, tím víc mi unikalo řešení, dokud se mi nepodařilo úplně vypnout a upadnout do stavu hluboké relaxace. A pak jsem se zavřenýma očima před sebou najednou uviděl mého dávno zemřelého přítele režiséra Pavla Hradila, jak pobaveně čte nějakou knihu. Nakonec ji pozvedl, abych mohl vidět titulní stranu: byl to Rabelaisův „Gargantua“. Pomalu jsem se vracel zpátky a mohl začít přemýšlet o smyslu této nečekané vize. Pavel, pokud vím, „Gargantuu“ nikdy nečetl. Kdo ale byl Gargantua? Co mi asociuje jeho jméno? Gargantua byl přece obr a jak už nám kdysi říkali v Karnaku, gar nebo kar je slovo pro kámen ještě předindoevropského původu. Běžel jsem do své knihovny a první kniha s tématikou obrů, která mi padla do ruky, byla Charpentierova: „Obři anebo mystérium počátku“, kterou jsem na rozdíl od jeho „Katedrály v Chartres“ ještě nestačil ani prolistovat. Na str. 146 jsem narazil na tabulku čtyř druhů písmen z nichž iberské a glozelské (společně s oghamem) se považují za keltské. A když se laskavý čtenář podívá na glozelskou abecedu, najde v ní opravdu úplně všechna písmena z našeho nápisu.

Co je to ale vlastně glozelské písmo? A jeho sporné naleziště ve Francii? Jde o největší podvod anebo největší archeologický objev ve dvacátém století na evropské půdě? Posuďte sami: v roce 1924 sedmnáctiletý chlapec Émile Fradin oral na poli v Glozelu, kterému se dnes jinak neřekne než Pole mrtvých, když jedna z  krav se propadla do duté prohlubně. Při jejím vyprošťování tam objevil velké množství archeologických předmětů. O nálezu se doslechl amatérský archeolog Dr. Morlet, jinak lékař z blízkého Vichy, a během dvanácti let zde pak společně vykopali přes třitisíce předmětů: kameny s rytinami, pazourky, keramiku, hlavy božstev, sexuální idoly, rytinami ozdobené kosti, sklo a především okolo stovky hliněných tabulek se záhadným písmem, které vzdáleně připomínalo iberské z portugalského naleziště Alvao. Iberské písmo vzniklo z punské (fénické) abecedy, ale Glozel nikdy nebyl kolonií Kartága. A tak Dr. Morlet se stejně jako L. Charpentier domníval, že jde o neolitické písmo, které by bylo nesrovnatelně starší než fénické, což většina vědců považovala za nesmysl.

Do Glozelu se přesto sjel výkvět tehdejší francouzské archeologie: např. profesor Capitan nebo Abbéh Breuil, kteří se zde několik dní nadšeně účastnili vykopávek, ale pak náhle prohlásili většinu artefaktů za padělky. Ke stejnému závěru dospěl i další renomovaný archeolog de Pradenne. Na mezinárodní antropologické konferenci v Amsterdamu ale došlo k velkému sporu o pravost těchto nálezů a nakonec byla do Glozelu vyslána komise, která kromě několika kamenných seker prohlásila vše za falza a kurátor Louvru René Dessaud za padělatele označil Fradina. Glozelské písmo bylo podle těchto renomovaných vědců neumělou napodobeninou iberského. Prezident Prehistorické společnosti Fradina obvinil i z kriminálního deliktu neboť vybíral malé vstupné na výstavce vykopaných objektů, které „podvodně“ vydával za pravé. Policie expozici zapečetila, zničila skleněné vitríny a exponáty zabavila jako důkaz. Když došlo k soudnímu přelíčení, soudce neuvěřil, že by tvrdě pracující pologramotný sedmnáctiletý chlapec našel tolik času, aby vyrobil tisíce náročných padělků a Fradina osvobodil. Další vykopávky byly ale zakázány až do roku 1983. Četné nálezy na jiných polích ostatní rolníci raději ničili nebo tajně prodávali turistům. V padesátých letech odvezl Dr. Morlet několik glozelských kostí s rytinami, které považoval za neolitické, do Spojených států, kde měla být jejich pravost prokázána datováním pomocí radioaktivního uhlíku. Málem se zhroutil, když se ukázalo, že nejsou starší než 800 let. Teprve po Morletově smrti byla větší část objektů podrobena i termoluminiscenční zkoušce. Ta prokázala, že  glozelské nálezy jsou pravé, ale pocházejí ze čtyř časových období. Kamenné nástroje vznikly v paleolitu, keramika a asi sto hliněných tabulek s nápisy byly vytvořeny v rozmezí od 3. století před n.l. až do druhého století n.l. a některé kosti a sklo zas pocházely z období pozdního středověku. Neolitickou skupinu tvořila dlouhá řada poničených menhirů a polokruh s velkým balvanem uprostřed. Fradin už jako starý muž byl nakonec očištěn a v roce 1992 mu francouzská Akademie věd udělila čestnou plaketu.

Glozelský případ je dnes považován za Dreyfusovu aféru francouzské archeologie. Jaký důvod ale měli přední vědci, aby tak dlouho a tvrdošíjně popírali pravost písma a nálezů? V případě prof. Capitana a Abbé Breuila šlo o mstu neboť Dr. Morlet je právem odmítl uznat za spoluatory objevu. De Pradennovi, který křivě obvinil Fradina z padělatelství, chlapec zas odmítl za směšnou cenu prodat celou kolekci vykopávek. Dessaud, který byl hlavním zastáncem hypotézy, že základem všech evropských písem je písmo fénické, se cítil uražen a ohrožen mylným Morletovým tvrzením, že glozelské písmo je neolitického původu a tudíž mnohem starší než fénické. A další vědci pak už jen zastávali i u nás velmi rozšířený postoj: tak tohle je přesně to, čemu bych nevěřil, ani kdyby to byla pravda. A zdá se, že z této aféry se nikterak nepoučila ani významná část současných vědců, kteří pro svůj osobní prospěch a prestiž stejně nečistými praktikami napadají každého, kdo nesouhlasí s teorií globálního oteplování údajně způsobeného lidskou činností a troufá si upozornit i na širší kosmické souvislosti a nebo zpochybňjue jednotný původ lidstva z Afriky či jiné politicky korektní lži. Jako by šlo o souboj dvou obrazů světa tvořených nedostatečně propojenou levou a pravou hemisférou mozku.

                              Obr. Glozelská abeceda

KELTSKÉ KOŘENY

Z uvedených fakt ale tedy vyplývá, že pravděpodobně nejstarší nápis v Čechách je keltský a  v jedné ze dvou variací glozelského písma, a to v rozmezí od třetího století před n.l. do druhého století n.l. K přesnější dataci bychom mohli dojít jen na základě podrobného srovnání se starší keltskou (16 písmen) anebo novější galsko - románskou variací (25 písmen) glozelského písma. Nápis by ovšem mohl být i mnohem pozdějšího původu. Velké množství keltských genů v české populaci, které jsou odpovědné např. za cystickou fibrózu nebo fenylketonurii, podporuje hypotézu, že keltští Bójové zde přežili až do pátého století. Germáni tak skvělé metalurgy zřejmě nevyvraždili, ani nevyhnali, ale spíše je donutili pro ně pracovat v jakémsi prvním Protektorátu Čechy a Morava. Ti z nich, kteří zde přežili, pak nejspíš splynuli s postupnou slovanskou infiltrací a vytvořili tak keltsko - slovanský základ českého národa. Předchůdcem glozelského písma bylo ovšem písmo lepontské, které vznikalo ze severoetruského písma už v halštatském období a až v laténském období se přeměnilo na keltskou variantu glozelice. Samotný Glozel byl pro Kelty zřejmě něco jako Delfy a Asklépion současně. A putovali sem z celé Evropy uzdravit se anebo zemřít, komunikovat s předky či orodovat za své mrtvé a to i pomocí obětin s magickými nápisy. Stejně jako egyptské hieroglyfy, hebrejská písmena a i mnohem mladší runy mělo totiž glozelské písmo funkci především magickou a teprve později začala převládat sdělovací funkce. Ale o tom zda božiště u Hrádku i s bývalou kapličkou, dvojvrcholem Dubí a kameny u mlýnského rybníka je český Glozel, by ovšem mohl rozhodnout jen archeologický průzkum. Toho se asi v blízké budoucnosti nedočkáme, když i Karel Sklenář ve svých „Slepých uličkách archeologie“ chválí Státní archeologický ústav za to, že „ naštěstí odolal žádosti o výzkum božiště….“.

Pokud se vrátím k symbolické vizi, která mi umožnila určit druh písma nápisu, je zcela namístě otázka, zda vůbec šlo o telepatii. Osobně si myslím, že základní podmínky pro telepatický příjem byly splněny: došlo ke snížení kmitočtu mozkových vln a beta vlny v dominantní hemisféře (obvykle levé) spojené s kauzálním myšlením, téměř vytěsnilo vyšší množství théta a delta vln a zároveň se zvýšila činnost nedominantní hemisféry, která vytváří širší obraz skutečnosti. Pokud jde o autonomní nervový systém: dominanci sympatiku vystřídal parasympatikus a zcela jistě se snížila tvorba neurotransmiterů jako je dopamin nebo noradrenalin, které nahradil acetylcholin umožňující i hlubokou introverzi. Tento stav je zároveň charakteristický pro vývojová stádia vědomí Magického (paleolitických lovců) a Hypnotického (tvůrci starověkých civilizací). My, lidé Mentálního vědomí, se do těchto stádií obvykle propadáme už jen v hypnóze, snění anebo v hluboké relaxaci. Neopravňují nás ale tyto skutečnosti a výzkum ostatních savců zejména psů (R. Sheldrake) k úvaze, že právě telepatie by mohla být jedním ze způsobů, jak spolu komunikovali lidé prvních tří módů vědomí: Archaického, Magického a Hypnotického? Pomohlo by nám to např. pochopit, proč se v celé pravěké Evropě používal jako základní míra tzv. megalitický yard: ať šlo o Stonehenge nebo i mnohem starší Makotřasy, jak se předávaly astronomické, matematické nebo geometrické vědomosti a to navzdory velkým vzdálenostem v prostoru i v čase. Proč např. tvůrci předincké civilizace byli v tolika směrech ovlivněni starověkým Egyptem a to dávno po jeho zániku, neboť obě kultury byly dílem lidí stejného módu vědomí, kteří mohli navázat telepatické spojení přesahující čas i prostor. I jak pravděpodobně docházelo ke komunikaci mezi našimi dávnými předky a kosmickým inteligencemi, které jsou projevem jiné plazmatické formy života založené na anorganickém základě oproti pozemskému životu vázanému na uhlík, jehož existenci prokázal kolektiv vědců Ruské akademie věd vedený V. N. Citovičem. A zda naše velká náboženství nejsou jen pokusy o obnovu těchto telepatických spojení, která jsme ztratili po dosažení vývojově vyšších stádií vědomí. Přičemž ale v mylném přesvědčení, že vesmír je neživý a bez inteligence, ignorujeme četné pokusy této plazmatické formy života o navázání kontaktu jinými způsoby, jako jsou např. kruhy v obilí, orbs, mariánská a jiná zjevení považována za UFO, transformace vědomí Světlem apod. vedoucí k nové podobě kosmické zbožnosti.

Jestliže podmínkou uskutečnění telepatického příjmu u lidí Mentálního vědomí je pravděpodobně výše popisovaný stav, pro vysílajícího pochopitelně platí pravý opak. Jenomže ten v našem případě byl už dávno mrtvý a na lidi Mentálního vědomí se nic z toho, o čem jsem se zmiňoval v souvislosti s prvními třemi stádii vědomí, nevztahuje.  Indiáni jsou sice přesvědčeni, že telepatické spojení mezi členy kmene nepřeruší ani smrt, což by ze současného hlediska odpovídalo koncepci nonlokálního vědomí neboli představě, že cokoliv bylo někdy spojeno, si tuto kvantovou spojitost zachovává i po oddělení bez ohledu na vzdálenost a čas. S Pavlem nás samozřejmě spojovalo přátelství, společná práce, ale zas nic tak silného, co by umožňovalo navázání telepatické komunikace i po smrti jednoho z nás. Anebo přece jen šlo o telegnózi? Když jsem si položil tuto otázku, v tom okamžiku se před mým vnitřním zrakem okamžik objevil můj dědeček ve stejnokroji čs. legií v Rusku. Byla to odpověď? Od dětství, ať už na Šumavě, v Plzni, v Praze nebo v Ostravě, až zhruba do pětatřiceti let byl vždycky mým nejlepším přítelem vnuk nebo syn ruského legionáře, což jsem obvykle zjistil později a náhodou. A Pavlův otec byl ruský legionář. Co když to tedy byly nesmírně dramatické prožitky hrstky ztracenců v bílém pekle Sibiře, kde bojovali o život s Rudými, Kolčakem, oddíly barona Ungarna, mrazem a především sami se sebou, díky kterým nejspíš vytvořili tak silné morfické pole, že pevně spojuje ještě i nás, jejich vnuky? Tak jako tyto zapomenuté hrdiny, láska k české zemi a jejich vlajka s kalichem, pod kterou bojovali, spojovala nejen s Mistrem Janem a jeho následovníky, ale i s bratrstvem rytířů Grálu.

                                                                                                                                Milan Calábek

 foto: Miroslav Kohout