NEJVĚTŠÍ PROMĚNA V LIDSKÉM ŽIVOTĚ článek pro časopis Regenerace č.11/2010

Setkání na rozhovor do tohoto čísla Regenerace nám s Pavlínou pro naše zaneprázdnění dvakrát nevyšlo. A tak před další plánovanou schůzkou mi Pavlína v telefonickém rozhovoru nastínila široký okruh otázek, na které bych měl odpovídat. Okamžitě mne napadlo, zda bychom si nejprve neměli vyjasnit, co si vlastně pod slovy jako je „krize“, „rodinný život“, „přechodové rituály“ anebo dalšími vysoce abstraktními pojmy, každý z nás představuje, abychom se vyhnuli běžným nedorozuměním a náš rozhovor neskončil v bludném kruhu myšlení o myšlení. Od této úvahy byl jen krůček k tomu, abych Pavlíně a zároveň čtenářům Regenerace napsal tento dopis, ve kterém se pokouším rozkrýt, jak se na vzniku většiny problémů, podílí naše myšlení a tak zároveň i odpovědět na její hlavní otázku: V čem podle mého názoru a zkušenosti spočívá největší proměna v lidském životě?

Milá Pavlíno,

jak jistě víte, nikdo z nás neprožívá skutečnost přímo v podobě energetických polí jako třeba rostliny, ale naše smyslové orgány vibrační stimuly těchto polí mění na vizuální, akustické nebo kinestetické vjemy. Tyto vjemy následně tvoří základ nejen pro naše cítění, vzpomínání, představování si, ale i myšlení, které můžeme považovat za určité druhy operací s vizuálními anebo hlavně slovními reprezentacemi těchto vjemů. A jako lidé Mentálního stádia vědomí především pomocí myšlení vytváříme náš vlastní model skutečnosti nebo světa, který zároveň prožíváme, jako by to byla smysly vnímaná skutečnost. Proto také prožitky stejné situace i u dvou velice si blízkých lidí se někdy zásadně liší, což v širším měřítku může vyvolávat civilizační střety, k jakým dnes dochází mezi dogmatickými islamisty, privilegovanými a odlišně myslícími menšinami, stoupenci státního kapitalismu čínského nebo ruského typu a naší sebevražedně tolerantní a teď už spíš jen zbabělou společností, která se v ničem nepoučila z pádu antické civilizace.

Pokud chci ale odpovědět na vaši otázku, měl bych se nejprve pokusit porozumět procesům myšlení, které mne a můj model skutečnosti spoluvytvářejí. Protože pokud jim opravdu do hloubky porozumím, dojde k něčemu překvapivému: mé porozumění mne může natolik proměnit, že se stanu někým úplně jiným. A bude to možná zrovna tak zásadní proměna, k jaké došlo v myšlení našich předků spolu se změnou posvátného obrázkového písma na profánní hláskové písmo. Tato změna ve vývoji písma totiž umožnila přechod od myšlení v představách jako obrazech věcí, které se ještě příliš nevzdálily od smyslové skutečnosti, k myšlení v pojmech neboli ve slovech jako jménech věcí. A zároveň s tímto přechodem od vizuálního myšlení k abstraktnějšímu myšlení ve zvucích došlo i k vytvoření nových synaptických spojů v mozku a v posunu dominance z jeho zadních částí na přední a z pravé hemisféry na levou.

Tyto dva hlavní druhy reprezentací smyslové skutečnosti používá současně už jen asociativní myšlení, které u nás převládá v první polovině života, zejména v dětství a je založené na principu asociací neboli sdružování představ, vzpomínek, pocitů a pojmů. Např. vůně levandule vyvolá představu peřin u babičky, ta zas představu babičky a spolu s ní pocit bezpečí a lásky. Pomocí těchto asociací vzniká v našem podvědomí obrovská síť a opakováním se jejich propojení upevňuje, až se z některých stanou podmíněné reflexy. Což ovšem může vést k tomu, že se později v našich partnerských vztazích, zaměstnání, společenském styku a v řadě dalších činností dopouštíme stále stejných chyb a přes všechnu snahu a úsilí se z nich nedokážeme poučit. Protože víc než 70% našeho myšlení je založeno na podmíněných reflexech, které si ale neuvědomujeme.

Pokud jde o kauzální a dialektické myšlení v protikladech, oba způsoby pracují už výhradně jen s pojmy. Ale abychom porozuměli jejich podstatě, musíme vědět, co to vlastně pojmy jsou a jak vznikly. Gramaticky je pojem podstatné slovo odvozené od slovesa pojmenovávati. Když je něco např. na omak sypké, na pohled bílé a pokud jde o chuť sladké, můžeme to pojmenovat třeba cukr, jak říkával už dávno zapomenutý filosof H. Vaihinger. A díky takovému sdružení několika vjemů do jednoho pojmu, pak myslíme daleko rychleji a efektivněji, než pouze ve slovních reprezentacích smyslové skutečnosti. Pojmy tedy představují vyšší a abstraktnější označení, která existují jen na rovině jazyka a myšlení. Nemůžeme je ale vidět, nahmatat ani ochutnat, a protože si to obvykle neuvědomujeme, považujeme je chybně za konkrétní věci, i když jde jen o pouhé fikce. A to vnímatelné: sypké, bílé a sladké považujeme ještě chybněji jen za vlastnosti věci, která ve skutečnosti neexistuje. Tento omyl je navíc i pevně zabudován do větné stavby, kde pojem jako podstatné jméno bývá obvykle podmětem, zatímco to smyslově skutečné pouze jeho přívlastkem.

Důležité ale je, že kauzálně nebo dialekticky můžeme myslit jen díky tomuto omylu, který spočívá v záměně pojmů za smyslovou skutečnost. Otázkou pak je, zda myšlením založeném už ve své podstatě na omylu, můžeme dospět k něčemu, co nebude omylem. Z pojmů, sdružujících několik smyslových vjemů, vznikly následně i zcela abstraktní pojmy: jako je vztah, manželství, příroda, rituál nebo krize, pod kterými si už nemůžeme představit nic konkrétního. Každý z nás si je až dodatečně podvědomě vysvětluje trochu jinak pomocí pojmů, které se ještě zcela nevzdálily smyslové skutečnosti a ty si pak převádí na představy.

Když ale myslíme kauzálně, což je vývojově vyšší stupeň myšlení než myšlení asociativní, považujeme pojmy i za skutečné příčiny (lat. causa) anebo následky nějakých příčin, kterým by mělo přesně odpovídat, co se odehrává ve smyslové skutečnosti. Např.: cukr je příčinou naší nadváhy. A náš model skutečnosti, který podvědomě považujeme za skutečnost, pak drží pohromadě už nejen díky asociacím, ale i příčinnosti. Všechno v něm má totiž svou příčinu a je zároveň nejen následkem, ale i příčinou něčeho jiného. Např.: nadváha zatěžuje naše klouby. Všechno je tak v tomto neskutečném světě příčinně provázáno a díky tomu se v něm můžeme orientovat pomocí logického úsudku. Ke konečnému rozhodnutí o povaze světa ale obvykle dospíváme až na základě volby jednoho z párů protikladů, což je další neméně důležitá funkce některých pojmů. Tyto protiklady se ovšem v duchu aristotelovské logiky navzájem vylučují. Třetí možnost neexistuje. Něco je buď velké anebo malé, černé anebo bílé, dobré anebo zlé, existující anebo neexistující. Toto dialektické, přesněji duální myšlení tak „neskutečnost“ vytvořenou z pojmů, dále polarizuje do párů protikladů sloužících zároveň jako způsob popisu a umožňujících nejen tento způsob myšlení, ale i běžnou konverzaci.

Jestliže ovšem myslím duálně v protikladech, potom např. společenský systém, v kterém žiji, je podle logiky tohoto myšlení buď dobrý, a když takový není, okamžitě se mění na druhý z páru protikladů a je špatný. Neboť naše duální myšlení se pohybuje pouze mezi dvěma protiklady a jako skutečnost nebo pravdu vyhodnotí vždy jeden z nich, který pak prožíváme. A naše nespokojenost se systémem nevyplývá ani tak z toho, že by byl úplně špatný, ale je špatný především proto neboť neumíme jinak vyjádřit, že není úplně dobrý.  Smyslovou skutečnost, která má díky času minimálně čtyři rozměry se pokoušíme vtěsnat do dvou. Stejně jako nevědomě myslíme v protikladech o našem společenském systému, přemýšlíme tak i o našem zaměstnání, šéfovi, lidech v našem okolí, ale i o partnerském vztahu, což je pro nás obvykle nejbolestivější. A naši nespokojenost se společenským systémem, zaměstnáním, partnerským vztahem, nezmění žádná změna systému, zaměstnání ani partnerky, dokud o nich budeme dál přemýšlet v párech protikladných pojmů a jeden z nich, navzdory jeho neskutečnosti, považovat za skutečnost nebo pravdu.

A tak už jen tyto tři způsoby myšlení (asociativní, kauzální a duální v protikladech) vytvářejí sice přehledný, ale jinak zcela virtuální model skutečnosti, který se po tisíci letech jeho budování změnil na vězení, jehož zdi jen s malými okny vzpomínek nás téměř dokonale oddělují od smyslové skutečnosti a nedovolují nám ji prožívat. Pocity nenaplněnosti a smyslového neuspokojení, které mylně přičítáme našemu vztahu, zaměstnání nebo společenskému systému, se s postupem času mění na odcizení, existenciální úzkost a pocit absurdnosti života. Ocitáme se až na samém prahu zoufalství a beznaděje a nevíme, co si počít s naším zbabraným životem, který přece měl být tak krásný, šťastný a úspěšný….  Lidé v rozvojových zemích nám připadají daleko šťastnější a spokojenější navzdory mnohem větší chudobě a nesvobodě, neboť jejich myšlení nedosáhlo ještě takového stupně abstraktnosti a neskutečnosti jako naše. Ale už další generace, které budou vzdělanější a začnou přemýšlet jako my, budou stejně nešťastné.

Ocitli jsme se tedy se svým myšlením ve slepé uličce vývoje? A pokud ano, kde došlo k zásadní chybě? Máme ještě možnost vrátit se zpátky a začít myslet jinak? Podle současné buddhistické filosofie ale k žádné chybě nebo odbočení z cesty evoluce nedošlo. Všechny tři zmiňované způsoby myšlení představují nezbytný vývojový stupeň a tvoří vysoce sofistikovaný mechanismus přežití. Základní protiklad subjektu a objektu neboli Já odděleného od druhých nám totiž dává lepší možnost obrany, než mají jiné živočišné druhy a odpovídá jejich drápům, tesákům anebo jedu, jak už to formuloval nejeden buddhistický učitel.

Na vyšším vývojovém stupni, kterého jsme dnes v naší civilizaci dosáhli, se ale tento kdysi tak dokonalý mechanismus začíná obracet proti nám a pracně vytvořené lidské prostředí mění opět na džungli. A co dříve zajišťovalo naše přežití, je teď naopak ohrožuje a může dokonce způsobit i naše vyhynutí. Protože za přežití, které nám zajišťuje naše myšlení, platíme takovou mírou nespokojenosti a utrpení, že život pro nás čím dál víc ztrácí smysl a cenu. Jak můžeme ale tuto základní vývojovou krizi řešit? Změnou myšlení? Každá změna myšlení a tím i myšlením vytvořeného modelu skutečnosti přinese pouze dočasnou úlevu, ale ne trvalé osvobození od diktátu neskutečnosti a jejího prožívání. Neboť myšlení nám umožňuje přemýšlet o tom, co bylo nebo bude, a prožívat tyto myšlenky namísto toho, co skutečně je za clonou neskutečných pojmů… Myšlení v pojmech samozřejmě představuje vyšší vývojový stupeň, než myšlení v představách, ale ne konec evoluce. Ta pokračuje tím, že dominanci myšlení v našem duševním životě nahradí uvědomování, které už není mentálním procesem vytváření dokonalejšího modelu skutečnosti, ale rozšiřuje naši aktivní nepodmíněnou pozornost i na všechny tyto z hlediska předchozího vývoje nezbytné konstrukce. Dosažení tohoto stupně evoluce nazýváme probuzením, za které vděčíme meditační praxi, vhledu do procesu myšlení anebo spontánní duchovní transformaci. A místo dramatického prožívání modelu skutečnosti, prožíváme proces jeho uvědomování, které buddhismus nazývá nirvánou a současná filosofie zakoušením jedinečnosti našeho bytí.

Je to, jako když se na vrcholu kopce díváte na západ slunce nebo motýla v trávě a myšlení je někde dole na úpatí… Jste jakoby o patro výš nad myšlenkami. I když si je uvědomujete a můžete tak myslet, myšlení už neruší vaši pohodu a klid. Zkuste si pro začátek vzpomenout na něco, co vás trápí nebo stresuje. Teď zavřete oči, a pozorujte tu situaci plnou, bdělou pozorností a nic si o ní nemyslete. Jen ji pozorujte… Ještě vás stresuje? Ještě vás to trápí? Stresovala vás tedy situace vnímaná smysly anebo prožitek toho, co jste si o ní myslela? Když si uvědomujete, jenom jste a víte, že jste. A vaše pozornost je to, co jste a co jste vždycky byla. Žádná myšlenka ani pocit nebo představa ji nemohou uchopit, ale naopak všechny myšlenky, představy, pocity a vjemy se objevují v jejím prostoru a vy se už s ničím z nich mylně neztotožňujete. Všechno je pozornost a v ní se odehrává celý váš život. A ani nemusíte potlačovat myšlení, protože i když myslíte, víte, že myslíte a ne jako předtím, když jsme se nevědomě ztotožňovali s myšlením v pojmech a pojmy jsme považovali za skutečnost.

Je prakticky vyloučené, abyste zůstala rozrušená, když vědomě pozorujete své rozrušení, duševní bolest nebo hněv. Protože zažíváte plnost bytí, ničím nepřerušovaný proud pozornosti, která je esencí vaší skutečné existence. Místo emocionální reaktivity přichází zvláštní lehkost, vyrovnanost, klid a tichá radost. A najednou chápete staré Mistry, kteří prohlašovali, že jen když pozorujeme nějakou situaci, aniž bychom ji chtěli měnit, mění se přímo dramaticky. Je to snad ona bdělost, ke které nás vyzývali? Ano, pokud to ovšem nejsem já, kdo je bdělý. Ale když bdělost je bdělá a vědomí si uvědomuje.  Neklamnou známkou posunu od dominance myšlení k uvědomování je rozplynutí pocitu, představy nebo myšlenky „mne“. Protože myšlenka: „já“ nejste vy. Je to falešná identita. A díky uvědomování to už nejen víte, ale zároveň i zakoušíte. Současně tím končí i každá iluze, že je zde někdo, kdo potřebuje být osvobozen, probuzen, osvícen anebo alespoň nestresován. Protože osvobození: to, oč v našem životě jde nejvíc, je uvědomováním si pozornosti jako sebe. A tak dopis, který vám píši, píši nejen vám, vaší pozornosti, čtenářům, ale i sobě.                                                                                                     S úctou M.C.