NORMALIZACE NEBYLA JEN PONÍŽENÍ článek pro časopis Regenerace č.8/2008

Srpnová okupace změnila nejdřív mě a to dvěmi způsoby. V prvních dnech jsem s většinou národa zažil jeho vzkříšení a zároveň něco, co bychom bez nadsázky mohli nazvat zasvěcením do mužnosti a lásky k něčemu většímu, než jsme my sami. V té době jsem pracoval jako dramaturg Divadla Petra Bezruče v Ostravě a ještě tu noc, kdy invaze začala, jsme se s přáteli rozhodli, že pojedu do Prahy, abych navázal spojení s předpokládaným odbojem. To, co se dělo nejen v Praze, ale v celé republice snad dodnes plní všechny pamětníky úžasem. Zarytí soudruzi spolu s největšími „reakcionáři“, máničky i budoucí horliví normalizátoři a prospěcháři se až na pár naprostých odrodilců zcela spontánně s holýma rukama postavili té obrovské vojenské mašinérii na odpor, který z racionálního hlediska byl zcela absurdní a nesmyslný. Poprvé v životě jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem Čechoslovák. Zkrvavená vlajka a neumělý zpěv hymny ve mně, stejně jako v ostatních, vyvolával nevysvětlitelný pocit něčeho posvátného, třas a husí kůži a když jsme šli s vlajkou proti rozjetým tankům naprostou absenci strachu; nikdy bych si nepomyslil, že něčeho takového budu schopen. A když se tanky zastavily, tak jsme si sedli a tiše zpívali, dokud nezačaly couvat. Na chodníku hrál starý Cikán na housle Čechy krásné, Čechy mé, všem tekly slzy a přitom jsem stejně jako ostatní pociťoval nevýslovné štěstí, jaké jsem ještě nikdy nezažil ani v těch nejintimnějších chvílích. Asi každého z nás, jak napsal Rilke, alespoň jednou za život,

„… něco, nevíme co, si vybere
a volá k něčemu nadlidskému.“

A řada z nás tomu volání naslouchala ještě nějaký čas navzdory kapitulaci a zradě nejvyšších „stranických a státních představitelů“. Ale čím bylo hůř, tím zas byla i větší sranda. Pamatujete si : jaký byl tehdy rozdíl mezi optimistou a pesimistou? Optimista si myslí, že všechny Čechy odvezou na Sibiř. Pesimista soudí, že tam půjdeme pěšky. Během prvních dvou let okupace, než mě vyhodili z divadla v Ostravě, jsem zažil největší svobodu a neuvěřitelný záchvat tvořivosti. Pak jsem se už ale musil čím dál častěji dívat do jiné tváře národa s pocitem, že :

„…. ta krása byla jen
počátkem hrůzy, kterou ještě snesem
v úžasu, že jí ani nestojí za to,
aby nás zahubila.“
(R.M. Rilke)

Normalizace pro mě nebyla jen dobou největšího ponížení, ale zároveň i časem, kdy celá země sbírala sílu k novému vzkříšení. V té „zimě naší mladosti“ jsem si postupně uvědomoval, že hrůzám světa i svého nitra se neubráním nenávistí ani láskou k vlasti, Bohu, chlastu anebo ženě, která jako každá zamilovanost nakonec ztratí svou počáteční sílu…. ale jen tím, že budu milovat to, co je, t a k o v é, jaké to je a ne jaké by to mělo být. Což je asi vůbec to nejtěžší, ale všechno s čím jsem se dosud v životě setkal, bylo jen přípravou na tuto lásku ke skutečnosti. Naprosto jasně jsem si uvědomil, že pokud duševně trpím, je to díky představám, kterými vše nevědomě poměřuji a překročením tohoto vrozeného konfliktu mezi tím, co je a co by mělo být, jsem začal překračovat sebe i pustinu, kde jen „rudé tváře se šklebí a cení zuby…“ A konečně jsem zažíval už ne záplavy emocí, ale citovou vyrovnanost, hluboký mír a plachý dotek štěstí: něco jako záblesk věčnosti v pomíjivém jsoucnu, který Buddha nazývá nirvánou. A zároveň jsem od počátku věděl, že jen prožívat tento transpersonální stav vědomí, není smyslem mého života: mým úkolem je zároveň pomáhat jej realizovat těm, kdo jsou ochotni na svém přesahu tvrdě pracovat.

A to je to, co se dnes i díky srpnu ze všech sil pokouším dělat.

Milan Calábek