POKLONA BÓDHISATTVOVI - článek Milana Calábka pro časopis REGENERACE 7/2020

POKLONA BÓDHISATTVOVI

Držitel Nobelovy ceny míru, význačný představitel buddhismu a především čtrnáctý tibetský dalajlama TÄNDZIN GJAMCCHO se dožívá pětaosmdesáti let. U příležitosti význačných narozenin Jeho Svatosti REGENERACE přináší několik osobních textů, které dalajlamu a jeho přínos světu přibližují z nejrůznějších úhlů pohledu.   

„Náš svět čelí mnoha vážným krizím a podle našeho společného hlediska je jeho naděje v mobilizaci všeho dobrého v nás a naší úctě k tomu,co nás jako jednotlivce přesahuje,ať už to nazýváme Bůh,řád vesmíru,nevyhnutelnost následků našich činů nebo jakkoliv jinak.” 14. dalajlama a Václav Havel

Je to už více než sto let od doby, kdy si Friedrich Nietzsche – prorok „smrti Boha“ – položil otázku, zda v Evropě úsměv Buddhy nevystřídá bolest na tváři Ukřižovaného. „Křesťanství je u konce s dechem,“ napsal. „Ztratili jsme schopnost pohrdat rozumářstvím, snášet tíhu naší bezvýznamnosti a překonávat strach ze smrti.“ Na rozdíl od Nietzscheho obav velký historik civilizací Arnold Toynbee prohlásil za nejvýznamnější událost 20. století setkání buddhismu se Západem a sám k buddhismu přestoupil.

VNITŘNÍ REVOLUCE

Michel Hulin, profesor advaitové védanty, vysvětloval úspěch buddhismu na Západě tím, že nás vrací nejen ke ztracené filosofické moudrosti, ale představuje i praktickou duchovní cestu. „Evropské filosofické myšlení si samo ohlodalo své kořeny a starost o výklad světa přenechalo vědě.” Z vědeckých poznatků ale nevzniká moudrost, která má vždy i duchovní a mravní rozměr, nelze z nich odvodit žádný systém etiky a ani umění žít. Mnoho vědců, navzdory svým specifickým vědomostem, není o moc moudřejší, mravnější anebo šťastnější než jiní lidé.

Otec buddhistického mnicha, dalajlamova překladatele a mého přítele Matthieu Ricarda, filosof Jean-Francois Revel, k tomu dodává: „Ústřední idea osvícenství a později i marxismu-leninismu spočívá v tom, že štěstí a spravedlnost nedosáhneme individuálním hledáním moudrosti, ale zásadní přestavbou celé společnosti, což v moderní době znamená revoluci. Osobní spása se tak musí podřídit spáse kolektivní.“ Zatímco buddhismus nás vrací k základním otázkám po smyslu existence, mravnosti a možnosti osobní spásy, které současné západní myšlení dávno opustilo.

Toto vše si dalajlama zřejmě dobře uvědomoval už na svých prvních misiích. Bylo to ještě dávno předtím, než duchovní autisté posedlí neomarxismem ovládli západní vysoké školy a ve snaze vytvořit novou totalitní utopii, nahradili proletariát v roli vyvoleného národa etnickými, islámsky orientovanými a pohlavními menšinami. Dnes už by dalajlama neuspěl se svým poselstvím „vnitřní revoluce“, jež změní svět tím, že každý z nás se stane lepším člověkem. Ale tehdy ho média a hlavně ezotericky laděná veřejnost přijímala jako duchovního vyslance z poslední svaté země, kterou představoval tajuplný Tibet.

BÝT DOBRÝ

Jedním z nejrozhodnějších odpůrců konverze k buddhismu byl Carl Gustav Jung. Jako syn protestantského faráře si byl dobře vědom toho, že obě dvě větve západního křesťanství už dávno ztratily přístup k duchovnímu životu a že se z vnitřně sekularizovaného protestantství vytratily poslední zbytky posvátného.

„Místo toho, abychom se snažili přijmout posvátno a tradice z Východu,” napsal, „měli bychom pátrat, zda v našem nevědomí se neskrývají podobné duchovní poklady. Mohli bychom pak stavět na našem vlastním území (...) a vycházet z křesťanských hodnot.“

Bylo překvapivé, že dalajlama přicházející z tajemné země teosofických mahátmů odmítal konverzi k buddhismu téměř stejnými slovy. Své příznivce příjemně překvapil i tím, že působil nejen jako vzor pro snášení příkoří, ale zároveň tento „buditel dobroty srdce“ vnášel do jejich životů nakažlivou radost spolu s příslibem osvobození od utrpení a nevyslovenou možnost vhledů do velké kroniky světla vědění: akašického informačního pole mimo prostor a čas.

Na svých přednáškách nikdy neobtěžoval osobním smutkem nad ukřižováním Tibetu, ze kterého se postupně stávala duchovní vlast nás všech, v níž konfuciánsko-marxistický totalitarismus se souhlasem západních demokracií páchá nejen kulturní genocidu. Jako živoucí vtělení toho, co považujeme za pravdivé a posvátné, ve svých misiích vedl rozpravy o osobní cestě ke spáse a zároveň nikdy neopomenul zdůraznit, že úplně postačuje, když se staneme dobrým člověkem, neboť už díky tomu dostává naše existence smysl.

OBDIVUHODNÝ POKUS

Teprve až časté čínské oslavné tirády o osvobození Tibetu z teokraticko-feudálního zřízení, přebírané levicovým tiskem, upozornily západní veřejnost, že v Tibetu existoval zcela ojedinělý společenský systém duchovní demokracie, kterému podle rad dvou státních orákulí vládl dalajlama považovaný za znovuzrození předchozích dalajlamů a současně i za emanaci nebeského bodhisáttvy soucitu Avalókitéšvary.

Tento dharmový stát založený na masovém monasticismu,vznikl v době, kdy v Evropě zuřila třicetiletá válka, a podle Mathieu Ricarda to byl experiment, jaký v dějinách lidstva neměl obdoby, neboť až osmdesát procent tibetské populace se v nehostinných přírodních podmínkách věnovalo vzdělávání, kultuře, lékařství a především rozvoji svého duchovního života.

Věci Tibetu nijak neposlouží popírat, že zde zároveň existovala sociální nespravedlnost zdůvodňovaná karmickými zákony, tyranie některých opatů a někdy i vražedné boje mezi jednotlivými školami a kláštery. Tyto stinné stránky ale neubírají nic na velikosti tohoto obdivuhodného pokusu a rovněž neomlouvají zničení více než šesti tisíc klášterů a jejich knihoven čínskými vojáky.

SOUCIT A LÁSKA

Poselství, jež se dalajlama snaží předat Západu, spočívá i v tom, že život bez duchovního rozměru postrádá nejen dostatek prostoru pro vnitřní mír, ale i pro mír ve světě. Zároveň připomíná, že nový a spravedlivější svět nevznikne revolucí, ani rozšířením liberální demokracie anebo zásahem vyšší bytosti, ale jen pokud dojde k duchovní transformaci našeho vědomí na nadosobní neboli osvícením.

V buddhismu, který podle dalajlamy je z jedné třetiny neteistickým náboženstvím a metafyzikou, z druhé třetiny systémem sekulárním etiky a ze třetí filosofií a vědou, přitom neexistuje žádné dogma ani absolutní pravda. Ale kdyby nějaká existovala, jak často připomíná, pak by to byla karuna, která se překládá jako soucit. Nicméně v sánskrtu má význam i jako láska ve smyslu křesťanské agapé, milující laskavost (maitri) anebo empatie. Jako duševní obdoba imunitního systému nás chrání před viry nenávisti, hněvu a krutostí.

Dalajlama se netají svým vřelým vztahem k vědě, i když si je vědom proměnlivosti jejích pravd. Relativismus vědeckých paradigmat dává do souvislosti s relativitou Nágárdžunovy madjamaky, která je hlavním zdrojem tibetského buddhismu spolu s Asangovou „jógáčárou“ a tántrickými sadhanami siddhů.

OSVOBODIT SE

Ve svých více než padesáti knihách se dalajlama pokouší vysvětlit i některé náročné koncepce tibetského buddhismu jako je ne-já (anátman), prázdnota (šúnjáta) a vzájemně podmíněné vznikání (pratítja samutpáda). Z hlediska madjamaky totiž každý jev v naší mysli i ve světě existuje jen ve vztahu k jiným jevům a postrádá tak vlastní podstatu. Společnou podstatou všech jevů je proto prázdnota (šúnjáta), která je zároveň věčně přítomným počátkem veškerého stvoření.

Jde o alternativní pojetí skutečnosti zcela odlišné od skutečnosti vytvářené pojmovým myšlením a madjamaka při jeho vytváření dospěla až k samotným hranicím myslitelného. Neboť zdrojem této absolutní relativity je nerelativní absolutno, jehož ekvivalent ve světě relativity představuje univerzální vědomí, které má charakter neduální takovosti (tatháta). Přijímání věcí takových, jaké jsou, a nelpění na tom, jaké by měly být, je pak i jedním ze způsobů osvobození od utrpení a Buddha se proto v mahajáně nazývá tathagátou: jdoucím v takovosti.

NAZÍRÁNÍ BOŽSTEV

Zásadní rozdíl mezi madjamakou a tibetským buddhismem ale spočívá především v tom, že k transformaci absolutní relativity na absolutní prázdnotu jako nejvyšší zdroj všeho jsoucího, v něm dochází prostřednictvím nebeských bódhisattvů neboli aspektů osvícené mysli v podobě nejrůznějších božstev tántrického pantheonu. Oproti cestě súter klíčovou roli v tantrické transcendenci hraje jóga Božstev, kterou dalajlama považuje za nejvyšší cestu k Probuzení.

Božstva této jógy ale nesmíme chápat teisticky, nýbrž jako transpersonální duchovní archetypy představující nejvyšší poznání a dosažení lidského ducha v podobě viditelné pouze vnitřním zřením (dhjána-páramitá), které proměňuje to, co je zatím jen potenciální na vnitřní skutečnost. Božstva si tudíž adept nepředstavuje, ale nazírá, protože v transpersonální dimenzi vědomí už existují jako možnost jeho nejvyšších vloh a schopnosti.

Podmínkou osvobození proto je, tak jako v křesťanské józe svatého Pavla, vzdání se iluzorní osobnosti, iluzorního já a jeho nahrazení božstvem z této nadosobní dimenze skutečnosti, která je mimo dosah duševního utrpení. „Už ne já, ale Kristus žije ve mně!“ volá po svém probuzení svatý Pavel, zakladatel původního křesťanství odvozeného z antických mysterií, ve kterém meditačním jidamem byl vzkříšený Kristus.

V tantrickém buddhismu pak sjednocení s duchovním archetypem v podobě meditačního božstva předchází nejvyššímu uvědomění si sebe sama v procesu překročení duality subjektu a objektu, vnějšího a vnitřního, kdy nakonec všechny předsudky a iluze jsou zničeny, okovy lpění i karmy zlomeny v extatickém sjednocení s naší podstatou, která je prázdná. 


Na rozdíl od tántrického hinduismu se v józe Božstev neklade důraz na energetický aspekt kundalini-šaktí, ale na aspekt poznání a transcendence (prádžňá), který je komplementární k imanenci v podobě soucitu a lásky (karuna). Při této realizaci našich nejvyšších možností se proto adept pokouší proměnit každou zkušenost i zcela neduchovní, na spásnou, neboť to, co nás spoutává, nás také osvobozuje.Transcendentální poznání (prádžňa-paramitá) evokuje Dákiní, které jako nebeské animy budoucích Buddhů, urychlují změnu blaha nirvány na plamen osvícení.

ROZPRAVY V BLÁZINCI

Význam dalajlamy ovšem daleko přesáhl jeho postavení duchovního vůdce tibetského lidu a představitele buddhismu. V roce 1989 byla dalajlamovi udělena Nobelova cena míru, ale u západní veřejnosti už předtím dosáhl přijetí, obdivu a úcty jako žádný jiný duchovní učitel a politik s vyjímkou Gándhího anebo Martina Luthera Kinga. Postavení politického vůdce se přitom zřekl už v březnu 2011.

Jeho první návštěva Československa na pozvání Václava Havla byla zároveň jeho první státní návštěvou a otevřela mu možnost přijetí dalšími západními státníky, kteří se s ním dosud setkávali jen vyjímečně a neoficiálně. Po společné modlitbě u sochy svatého Václava a obrovské manifestaci na podporu Tibetu, kterou zasvěceně moderoval Jan Petráněk, se konala beseda s umělci v Realistickém divadle a pak uzavřené setkání s českými stoupenci buddhismu v jednom z pavilonů Bulovky. Měl jsem tu čest být mezi asi dvaceti pozvanými.

Zatímco dalajlama předával Eduardu Tomášovi velký bílý katagh nabitý jeho léčivou energií, zformulovali jsme spolu s přítelem Jaroslavem Vackem (překladatelem Bhagavadghíty) otázku, vypovídající o naší tehdejší nevědomosti. Jaroslav ji pak přednesl zhruba těmito slovy: „Mnoho lidí v této zemi, kde je tradicí, že nejdůležitější duchovní rozpravy se konají v blázinci (což dalajlamu obrovsky nadchlo, pozn. aut.), nemá jasno v tom, co vlastně se při reinkarnaci přerozuje, když v buddhistické ontologii neexistuje žádný transcendentální princip, žádné já, které by mohlo přejít do dalšího života.”

dalajlama po delším váhání odpověděl, že neexistence „já“ jako entity neznamená, že by neexistovala žádná kontinuita, a přirovnal nové zrození k přenosu plamene z jedné svíčky na druhou, přičemž nejde o stejný plamen, ale ani o jiný.

SMÍŘENÍ S OSUDEM

Až po mnoha letech jsem pochopil, co nám tím vlastně sděloval. Podle všech velkých duchovních tradic život nevzniká z hmoty, ale z vědomí. A reinkarnaci umožňuje jeho kontinuita, kterou Matthieu Ricard v našich pražských diskuzích přirovnával k proudu řeky bez člunu jáství. Což ale neznamená, že by tento proud nemohl být čistý a průzračný anebo znečištěný zvířeným bahnem našich skutků. Zároveň každá kontinuita vědomí zřejmě obsahuje i nehmotný memeticko-informační komplex, který v souladu s kulturním a biologickým aspektem evoluce přechází do dalšího organismu, i když ten je vytvořen jinými geny. Zákon o zachování vědomí je obdobou zákona o zachování energie.

„Víra v posmrtný život,” řekl na závěr našeho setkání v „blázinci“ dalajlama, „vytváří širší kontext, který v nás podporuje duševní vyrovnanost, usnadňuje odpuštění a smíření s osudem, který nemůžeme změnit.”

Jeho Svatost se 6. července dožívá osmdesáti pěti let. V hlubokém pohroužení ho prosím jako bódhisattvu: „Dokud bude existovat vesmír, dokud na zemi budou živé bytosti, i vy zde setrvejte, abyste tišil bolesti našeho světa.“

Milan Calábek