POZNEJ SÁM SEBE! pro časopis ASTRO č.2/2005

Milan Calábek (64) pracoval v řadě českých divadel, věnoval se antropologii, etnografii a léčitelství. Praktikoval buddhismus v několika tibetských klášterech v Indii a Nepálu. Poslední léta se zaměřil na výuku a vzdělávání na Univerzitě Nové doby, která existuje již osm let a absolvovalo ji už několik set posluchačů. Přednášejí tady ti nejlepší odborníci z celého světa. “Všechnu svoji energii věnuji naší škole, kde se pokouším organizovat výuku tak, abychom postupovali od tělesných základů naší existence k duševním a dospěli nebo chcete-li „probudili se“ do jiného stavu vědomí, ve kterém už nebudeme prožívat své představy a myšlenky o světě, ale svět takový jaký je. A nejen svět, ale i sebe.

Tělesnými základy myslím „metabolické typy“, které jednak určují jaký druh stravy je pro koho vhodný neboť „co je pro jednoho lék je pro druhého jed“, a zároveň i podmiňují naše duševní funkce. Např. zda je naší hlavní duševní funkcí myšlení, představování nebo cítění a co je pak inferiorní, tj. nevědomou a nejméně rozvinutou funkcí.

Protože nejprve je nutné určit základy a teprve pak na nich můžeme stavět chrám vnitřního života. V tomto našem individuálním vývoji zároveň opakujeme i duševní vývoj celého lidstva a hlavním vývojovým fázím odpovídají hlavní módy vědomí: od Archaického přes Magické, Hypnotické a Mýtické až k Mentálnímu. Z tohoto hlediska „rozšiřování“ a mutace vědomí pak probíráme např. šamanismus (Magické vědomí), studujeme fytoterapii, hypnózu, mytologii, pohádky, archetypální psychologii, křesťanskou mystiku, taoismus, buddhismus, romantickou lásku, antroposofii, Jungovu psychologii a další obory s akcentem jak na jejich vývojový, tak i terapeutický a transcendentální aspekt.

Takže škola je to hlavní, čím se v současné době zabýváte?

Ano a v září otevíráme poslední čtyřletý studijní cyklus. Pro zájemce, aby měli představu, co mohou od studia očekávat, děláme začátkem června přednášku „ Léčba změnou modelu skutečnosti“. Nikdo z nás totiž neprožívá skutečnost přímo, ale její mentální model, který si vytvořil v průběhu života na základě vrozených předpokladů. Když se naučíme změnit tento model na vhodnější, změní se i jeho prožitek a s ním i problémy, které jej provázely. Od alergií, fóbií až po některé závislosti jako je např. kouření nebo závislost na sladkém. Je to zatím jejich nejúčinnějši terapie, jakou znám.

První polovinu života jste se věnoval divadlu, byl jste lektorem a dramaturgem Národního divadla v Praze, působil jste rovněž ve Státním divadle a v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Od roku 1973 jste přešel jako dramaturg do pražského Činoherního klubu a Vinohradského divadla.

Svým způsobem je to až symbolické, že první hru, kterou jsem s Janou Werichovou přeložil pro Národní divadlo, bylo drama amerického nositele Nobelovy ceny, esoterika a léčitele

Th. Wildera: „ Jen o chlup“. Tento prolog jakoby už předznamenával i epilog – závěr mé životní činnosti. Nebyla to sice hra o vývojových stádiích lidského vědomí, ale o historických etapách, které jim odpovídají. Jako by v mém životě nešlo ani tak o lineární vývoj, ale o zásadní posun z vnějšku do nitra.

Proč jste odešel od divadla?

V první polovině života se asi každý snažíme najít a realizovat ve vnějším životě. Myslím, že se mi to do jisté míry podařilo. Kromě toho jsem se setkal s tolika velkými a slavnými lidmi jako byl třeba A. Radok, K. Höger, R. Hrušínský, K. Michal (P. Buksa) nebo Fr. Hrubín a viděl jsem, že se trápí, trpí a jsou šťastní i nešťastní zrovna tak jako kterýkoliv jiný člověk. A že každý z nich: o co je nadanější, pracovitější a charakternější, o to větší zápas svádí se svým Stínem, kterým např. pro Fr. Hrubína byla jeho závislost na alkoholu.

Má krize středního věku vyvrcholila stejnou závislostí a musil jsem s ní svést doslova nadlidský zápas. Teprve s odstupem vidím, že v tomto zápase šlo o to, zda zvítězí „špiritus“ anebo Spiritus. Už můj dědeček z moravské strany, který byl ruský legionář a po předcích písmák českobratrského vyznání se upil, stejně jako otec a strýc.

Od roku 1980 se věnujete etnografii a alternativní medicíně...

Když jsem přestal pít, změnil jsem úplně svůj život a ukončil svou divadelní anabázi. Snad i proto, že archetyp Dionýsa, který mě až do té doby ovládal, je zároveň i bohem divadla. Jednou z klíčových událostí, která tomu předcházela, byla má cesta s Vinohradským divadlem do Mexika. A to se už o vládu začal hlásit Hermes – bůh pocestných i hermetických věd.

Vím, že jste také překládal z ruštiny a angličtiny divadelní hry a zpracovával jste starší literární látku, kolika jazyky vládnete?

Umím trochu rusky, anglicky, kdysi jsem se domluvil i španělsky, střípky italštiny jsem už spolehlivě zapomněl (studoval jsem na počátku šedesátých let v Benátkách renesanční divadlo) a i když jsem se na Jávě naučil základům indonéštiny, žádná velká sláva to nebyla. Takže: ruština, angličtina.

Ale jazyk, který se dodnes učím a považuji kromě mateřštiny za nejdůležitější, je symbolický jazyk nevědomí.

Vysvětlete blíž, co je to symbolický jazyk?

Je to jazyk, kterýmmluví na příklad naše sny. Je to jazyk naší prvotní Emocionálně-Imaginační inteligence, která se vyjadřuje v symbolech a metaforách a myslí asociativně: sdružováním představ. Tato inteligence nám vládla po statisíce let a v současnosti její dominance končí obvykle v pěti, šesti letech. Pak v duši dítěte nastane obrovský zápas obdobný zápasu v historii lidstva mezi idolatrií a textolatrií. To jest zápas mezi asociativním myšlením v obrazech a zobrazování božstev pomocí soch (idolů) na jedné straně a kauzálním myšlením ve slovních pojmech a vírou v posvátné texty jako je bible, korán, Mein Kampf nebo Komunistický manifest na straně druhé. Postupně, jak dítě dospívá se tato Emocionálně-Imaginační inteligence stává nevědomou a projevuje se pouze ve snech, vizích, zjeveních nebo snění během dne.

Nicméně cesta západní Duše k Osvícení je ale cestou integrace těchto dvou inteligencí, vědomí i nevědomí a tak dosažení celistvosti. Což v ideálním případě vede k tomu, že už nás neřídí kauzální myšlení v pojmech a středem naší osobnosti přestává být vědomé Já. Naším novým a pravým středem se stává transcendentální střed veškerého Bytí. Což je i cílem buddhismu, který k němu jde jen jinou cestou.

Co vám dal buddhismus a jak jste se k němu dostal?

Protože mě církevní křesťanství neoslovovalo, začal jsem hledat jinde. Zabýval jsem se šamanismem, studoval jsem taoismus a hinduismus. Ale teprve až díky buddhismu jsem si uvědomil, že to nejdůležitější co musím udělat, je probudit se z hypnotického stavu, který v nás obě tyto inteligence vytvářejí. Ve snu nás hypnotizují představy tím, že je zaměňujeme s vjemy a tak věříme v jejich skutečnost. A podobný sen prožíváme i ve dne jen s tím rozdílem, že nás místo snových představ hypnotizují naše vlastní nebo převzaté myšlenky, které zaměňujeme s vjemy a tak je rovněž považujeme za skutečnost. Neděláme rozdíl mezi tím, co si myslíme a co vnímáme. Jde o zcela klasickou hypnózu jen s tím rozdílem, že nás z ní hypnotizér – naše myšlení neprobudí, ale naopak utvrzuje.

Říkáte, že Buddha ukázal cestu, jak se z této hypnózy probudit, jak se z ní dostat.

Když přeložíme jeho slova vznešených pravd do současného jazyka, pak říká, že naše duševní utrpení je způsobeno nevědomostí. My totiž nevíme, že jsme v hypnóze. A z tohoto stavu, který nazýváme samsárem, se musíme sami probudit do stavu, který nazval nirvánou. Původní buddhismus se o toto „probuzení“ pokoušel regresí: tím, že určitou situaci, která „způsobuje“ naše utrpení, budeme jen pozorovat – vnímat a nic si o ní nebudeme myslet. Představte si, že třeba přijdete domů a pokud máte děti, že se všude válí jejich pohozené věci. Když se to opakuje už po několikáté, tak vás to pravděpodobně rozčílí. Když ale tuto scénu budete jen pozorovat a nebudete si o ní na chvíli nic myslet, zejména, že by to takhle nemělo vypadat, možná se i rozesmějete. A když budete tuto scénu pozorovat a myslet si, že by to takhle nemělo vypadat, ale budete si uvědomovat, že je to jen vaše myšlenka...rovněž vás to už nerozčílí. A to je progrese. To je způsob jak se přestat ztotožňovat s myšlením a začít si u v ě d o m o v a t myšlenky jako myšlenky. Že to, co nás trápí, není obvykle situace – skutečnost sama, ale naše myšlení o ní, které prožíváme, jako by to byla skutečnost.

Takže princip probuzení se z denní hypnózy je, že jde o myšlenky a ne o smyslovou skutečnost...

Přesně tak! Je nesmírně důležité, abychom si uvědomovali své myšlenky. Jakmile se je naučíme uvědomovat, ztrácejí nad námi svoji hypnotickou moc. Znamená to absolutní změnu. Skok do vyššího modu vědomí než je Mentální. Podle kvantové fyziky (a buddhismus to říkal před dvěma a půl tisíci lety) - jakmile se změní pozorovatel, změní se pozorované a to i v tom smyslu, že už mi nezpůsobuje utrpení.

Mluvil jste o důležitosti jazyka snů...

Poselství snů jsou úžasná. A často čím je sen zdánlivě nesmyslnější, tím má hlubší smysl. Je to jako kdyby k nám promlouval z hlubin času někdo, kdo má zkušenosti a moudrost člověka, který je starý statisíce let, ale mluví jazykem tří nebo čtyřletého dítěte a myslí jako ono. My sami se vidíme z hlediska našeho Vědomého Já. Nevědomá Emocionálně-Imaginační inteligence nás ale vidí z úplně jiného hlediska, daleko širšího a objektivnějšího. A teprve obě hlediska vytvářejí náš ucelený obraz i našeho životního příběhu. Zároveň je tato snová inteligence spojena nejen s nevědomím, ale i s kolektivním vědomím celého lidstva. Skutečná inspirace básnická, umělecká nebo vědecká přichází právě odtud. Navíc překračuje náš lineární čas a oslovuje nás i z hlediska budoucnosti.

Proto si naši studenti zapisují sny, vyvolávají si je a učí se je vykládat.

S jakým přáním vstupujete do Nového roku?

Abych úspěšně dokončil další běh naší Univerzity Nové doby. Mé snové nevědomí mi říká, že to ustojím, i když mě to už hodně vyčerpává.

 Alena Součková