PŘEROZOVÁNÍ V INDICKÉM BUDDHISMU..... a krátká zmínka o nirváně článek pro časopis Regenerace č.6/2010

Není jistě náhodou, že součastná věda ve snaze o vyléčení zatím nevyléčitelných nemocí opakuje hledání věrozvěstů, filozofů a mystiků axiálního věku¹, kteří se v laboratoři  vnitřního vesmíru pokoušeli najít způsob, jak odstranit utrpení a neuspokojivost života.

Například v Indii pro tvůrce upanišád to měl být objev věčné duchovní podstaty člověka (átmán), která je totožná s podstatou univerza (bráhman) a její realizace. Pro dualistickou filozofii jogínů sánkhja to byl objev věčného ducha v nás (Puruša) a jeho osvobození z moci přírody, pro džinisty nesmrtelné duše (džíva) a její očista z karmy askezí.

Současná věda objevila jinou vnitřní podstatu člověka: genom – o které se rovněž domnívá, že  nás může spasit od utrpení. Zatímco ale objev vědy potvrzuje naše přežití prostřednictvím genů v potomcích, objev átmanu, Puruši, nebo džívy měl lidem axiálního věku naopak umožnit vystoupení z koloběhu přerozování (samsáry), které nazývali osvobozením nebo osvícením. Představa přerozování a osobní nesmrtelnosti totiž zpočátku sice vyvolala velké naděje, které se ale s postupným zhoršováním kvality života nakonec změnily na noční můru věčného utrpení.

PROMĚNLIVOST ŽIVOTA

Hledání osvobození z přerozování zasvětil první polovinu života i Siddhártha  Gautama, než se stal Buddhou. Jako Buddha pak pod stromem osvícení dosáhl vhledu, že naší podstatou stejně jako podstatou univerza není žádná věčná substance, ale proces, proměnlivost, nestálost (anitjáta), obdoba Herakleitova: panta rhei (vše plyne). Ke stejnému vhledu dospěli dnes nejen kvantoví fyzici, ale i genetici jakmile zjistili, že ikdyž např. sourozenci mají stejné geny, o jejich totožnosti, psychice, zdraví, vzhledu apod. rozhoduje proces vypínání (methylace) genů a jejich zapínání (acetylace histonů). Proto také v současné vědě nastává přesun od genetiky k epigenetice ² a memetice ³. Pokud si uvědomujeme tuto proměnlivost jako jeden ze tří charakteristických rysů (trilakšana) každé existence, každého jsoucna, povede nás to i k uvědomění druhé Buddhovy charakteristiky, kterou je nesubstancialita (anátman)  - neexistence neměnného základu nás i univerza ⁴. Tuto druhou lakšanu můžeme chápat  jako neosobnost a vyjádření skutečnosti, že stavu osvícení je možné dosáhnout, jen když zde není nikdo, kdo by mohl být osvícen.

K pochopení nesubstanciality kromě představitelů kvantové mechaniky dospěl např. i zakladatel kybernetiky Norbert Wiener: „….fyzická totožnost individua nespočívá ve hmotě, ze které se jedinec skládá.“ Protože k její výměně dojde, jak  je Wiener přesvědčen, nejpozději do sedmi let v celém těle. „Jsme jen vírem v řece s věčně plynoucí vodou.“ Kontinuitu organismu podle Wienera zajišťuje nehmotná struktura, která z našeho hlediska odpovídá „příčinnému“ tělu starověké indické fyziologie⁵. Toto příčinné tělo představovalo naprogramování tělesné (rúpa) i duševní (náma) stránky organismu jeho vlastní činností v minulých životech na základě zákona karmy. „ Rodíme se ze své karmy….“ (Buddha). Karmické naprogramování (software lidské evoluce), jehož vznik přesahuje rozsah života jednotlivých organizmů⁶, nemá ovšem nic společného se stěhováním duší anebo jiných entit. Jde spíše o „ zažehnutí světla jiným světlem“, jak už ve 2. století před n.l. vysvětloval přerozování řeckému králi moudrý Nágaséna (Otázky Milindovy).

Osobně se domnívám, že paradigma přerozování není jako biogenetika založeno pouze na přenosu genů pohlavním rozmnožováním (podílejícím se hlavně na vzniku „hrubého“ fyzického těla), ale  i na přenosu memů⁷ prostřednictvím duševního oplodňování (ovlivňujícího nejen vznik „jemného“ duševního těla). Organizmus tak není jen prostředkem na šíření vlastních genů (Richard Dawkins), ale zároveň je i projevem nehmotného memetického programování⁸.

Kdybychom pro větší názornost použili např. starý čínský znak jinu a jangu i jako symbol dvou systémů přenášejících informace, můžeme si pak místo jangové části představit genetický systém a místo části jinové systém memetický. Nejsme tudíž jen výtvorem neživé a živé přírody, ale i sociokulturních kvalit, které jako lidé sami vytváříme. Jsme tak „produktem našich produktů“ (Karl Raimund Popper).

Proto dávná a v našem kolektivním nevědomí hluboce zakořeněná  představa přerozování prostřednictvím příčinného těla (které z hlediska současného paradigmatu nazývám memetickým programem), je v podstatě správná, vědecky ověřitelná a žádné pojetí, které opomíjí faktor „duševního oplodnění“ nehmotným spermatem memů, ji nemůže vyvrátit, vysvětlit ani nahradit. „Znovuzrození je jistota, která patří mezi nejzákladnější jistoty lidstva“ (Carl Gustav Jung).

Množství příkladů přerozování, které nashromáždil Ian Stewenson, můžeme zcela racionálně vysvětlit právě působením memů. Např. jizvy na těle novorozence, které přesně odpovídají místům smrtelného zranění člověka, jehož „naprogramování“ (příčinné tělo) převzal. Proto s ním sice „není totožný, ale  ani není jiný“ (Otázky Milindovy).

UVĚDOMĚNÍ POMÍJIVOSTI

Jak jsem se již zmiňoval, v této úvaze o přerozování vycházím ze tří  Buddhových charakteristik naší existence. Vedle nestálosti a nesubstanciality třetí charakteristikou je neuspokojivost života a utrpení (duhkha). To, co v nás vyvolává utrpení není  totiž pomíjivost (o čemž je dodnes chybně přesvědčeno také mnoho buddhistů), ale  naše neschopnost uvědomovat si nestálost a pomíjivost jako základní povahu skutečnosti a tudíž i sebe sama. Utrpení v nás naopak vyvolávají naše často nevědomé představy o stálosti, neproměnosti a existenci jáství. Např. že bychom měli být stále mladí, zdraví, zamilovaní a milovaní nebo dokonalí. A pokud je zaměňujeme se skutečností, lpíme na nich, jsme k nim připoutáni a ztotožňujeme se s nimi, dostáváme se do rozporu se skutečností, kdykoliv onemocníme, zestárneme, setkáme se s vlastní nedokonalostí anebo naše vztahy procházejí hlubokými změnami. Vytvořili jsme totiž neexistující dualitu (dvaita) mezi skutečností (jak to je) a neskutečností (jak by to mělo být).  A  teprve  prožitek  tohoto  rozporu  je utrpení.

V Evropě se kromě toho na vytváření duality podílí každý indoevropský jazyk, češtinu nevyjímaje, a myšlení v něm, neboť všechna podstatná jména, která tvoří podmět ve větě, reprezentují stálost, neměnnost a podstatnost a utvrzují nás tak v našich iluzích a nevědomosti. A k nim se připojuje i většina náboženství, filosofií a vědeckých směrů založených na představách skutečnosti jako něčeho neměnného a stálého anebo s věčnou podstatou.

Našemu osvobození tak nejvíc napomůže plné přijetí a prožití pomíjivosti v životní praxi, vedoucí ke vstupu do jednoty (advaita) se skutečností, jejímž prožitkem je nirvána......

                                                                                                                                                                                             Milan Calábek

Poznámky:

1 7. až 2. století před n.l., kdy na světovou duchovní scénu vstupuje Zarathruštra, Konfucius, Herakleitos, deutero Izaiáš, Jadžňavalkja, Buddha, Platon, Lao-tze a další.

2 Epigenetika je vědní obor o aktivaci a deaktivaci genů.

3 Memetika je nauka o memech.

4 Třetí charakteristikou je utrpení (duhkha).

5 Lidské tělo podle tohoto pojetí tvořily  obvykle tři složky (kóša) – obaly átmanu :

1.hrubé (fyzické) tělo

2.jemné (duševní) tělo

3. příčinné (karmické) tělo

6 Naše existence není omezená na individuální život. Nezačala jím a ani jím nekončí. „Má dokonce předlidskou minulost a nadlidskou budoucnost“. (Šrí Aurobindó)

7 „Mem je jednotkou našeho kulturního dědictví analogickou genu. Je to vnitřní reprezentace  vědění“(Henry Plotkin). „Mem je komplexní myšlenka, která se sama přetváří na jednotky paměti. Šíří se prostřednictvím nositelů, kteří jsou fyzikálními projevy memu.“ (Daniel Dennett)

8 Například současní němečtí muži jsou nositeli německých genů ani ne ze 20 procent. Ale díky memům se považují za Němce a mají tradiční německé vlastnosti i fyziognomické rysy. Podobně k znovuzrození českého národa v 18. a 19. století došlo  především na memetickém základě neboť jsme vstali z popele své vlastní minulosti a kulturního dědictví.