SOUČASNÁ SVĚTOVÁ KRIZE ANEB KRÁL JE NAHÝ článek pro časopis Regenerace č.5/2009

V současnosti téměř každé médium, i když není ekonomicky zaměřené, se nemůže vyhnout tématu finanční a ekonomické krize, která začíná pomalu zasahovat do života i duchovního vývoje téměř každého z nás. Bez ohledu na to, jak řekl jeden český ekonom, že žádná z hlav této saně není v naší jeskyni. Je tomu ale skutečně tak?

Podle zpráv denního tisku se vláda Spojených států pokouší zastavit tuto krizi zatím největším zadlužováním v historii a obrovskými finančními injekcemi, což nemůže skončit jinak než hrozivou inflací. Německo, které má s inflací bolestnou historickou zkušenost, dává naopak přednost regulaci finančního sektoru a šetření, protože podle A. Merkelové tato krize nevznikla tím, že bychom snad málo utráceli, ale že jsme utráceli až moc a žili příliš dlouho na dluh. Následkem této fiskální politiky ale německé hospodářství začala dusit deflace, která povede k zániku i malých a středních podniků. Zdá se, že po prasknutí hypoteční bubliny máme na výběr buď jen ničivou inflaci anebo neméně ničivou deflaci. A po prasknutí další bubliny tentokrát dluhopisové bude hrozit státní bankrot řadě evropských států, jako je Lotyšsko, Maďarsko, Ukrajina, Řecko, Irsko, Portugalsko, Itálie, Španělsko a další.

OBAMOVA PODIVNÁ ŘEŠENÍ

Na mediálně úspěšném summitu G20 v Londýně, který právě teď skončil, došlo ke zdánlivému sjednocení těchto dvou protichůdných stanovisek a sice tak, že americký levicový vlk se nažral a německá pravicová koza zůstala celá. A Obama dál pokračuje ve své velkolepé hypnotic show, kterou si úspěšně vyzkoušel už ve volbách. Je ovšem otázkou, zda vůbec chce řešit krizi anebo zda ji spíš považuje za dar z nebes, který mu umožní „změnit“ Ameriku na vysněný krachující sociální stát evropského typu. Protože, jak upozorňuje Charles Krauthammer, příčiny krize vidí přesně tam, kde nejsou: v oblasti sociální, zdravotní, ve školství a v málo zelené energetice. A v těchto oblastech ji také zcela nesmyslně chce řešit. Stejně jako evropská levice vychází z předpokladu, že velkou hospodářskou krizi třicátých let neukončila až válka, ale postupy, které ve své ekonomické teorii shrnul John. M. Keynes: stát by se měl v krizi zadlužit (současné státy už ale dávno zadlužené jsou) a do ekonomiky napumpovat co nejvíc peněz, zvýšit mzdy a tím i spotřebu domácností a snížit úrokovou míru. Tuto strategii ale F. D. Roosevelt, který upřednostňoval vyrovnaný rozpočet, uplatnil jen částečně na rozdíl od Hitlera, kterého jako vzor a experta na řešení hospodářské krize připomenul i Dr. Rath. Jen zapomněl dodat (pokud to vůbec ví), že zadlužené Německo tyto postupy (které vyznává i naše sociální demokracie) přivedly k neodvratnému státnímu bankrotu, před kterým je v poslední chvíli zachránilo jen obsazení zbytku Československa a rozpoutání války.

Západní demokracie tyto postupy uplatnily až při první a druhé ropné krizi v sedmdesátých letech, kdy se ukázalo, že neodvrátí ani tyto tak malé krize, ale naopak vedou k ještě větší nezaměstnanosti a inflaci. V současnosti si to ověřili i socialisté v Maďarsku a před deseti lety Japonci. Ropné krize proto také ukončil až nástup nové pravice M. Thatcherové a R. Reagana s přísným monetarismem, snížením státních investic, podporou soukromého podnikání, snižováním daní a významnými deregulacemi. S tímto postojem se do jisté míry ztotožňovala i naše už bývalá Topolánkova vláda. Pravice po krachu úplně regulovaných ekonomik východního bloku čím dál víc fascinovala ekonomická teorie anglického moralisty z 18. století Adama Smithe. Zejména jeho hypotéza o „neviditelné ruce trhu“, která spolehlivě řídí deregulovanou ekonomiku tak, že usilování o vlastní prospěch vede k dělbě práce a kooperaci a tím přináší i všeobecný prospěch.

LEGÁLNÍ LETADLO

V tomto duchu zrušil prezident Clinton (navíc korumpovaný lobbisty Wall Streetu) v roce 1999 Glass – Steagallův zákon z třicátých let zakazující komerčním bankám investiční činnost, kterou se podílely na vzniku Velké hospodářské krize a nahradil jej „zákonem o modernizaci finančních služeb“. A to navzdory tomu, že jen rok předtím se velký hedgeový (zajišťovací) fond LTCM při měnových spekulacích ocitl ve ztrátě jednoho bilionů dolarů a zkrachoval. I když v jeho vedení byli dva nositelé Nobelovy ceny, kterou dostali za metodu účinné kontroly rizik při měnových transakcích. Tuto činnost povolenou dosud jen hedgeovým a investičním fondům, Clinton tak umožnil všem finančním institucím a ty se okamžitě vrhly do „sázení“, spekulací  a „her“ přinášejících zisky, jakých nelze dosáhnout v žádném jiném způsobu podnikání spolu i s rizikem obrovských ztrát. Starý svět privátního bankovnictví a relativní stability skončil a začala nová éra parazitického finančního kapitalismu, který je založený na gigantickém globálním a zlegalizovaném principu letadla neboli pyramidové hry (Ponziho schéma). Hlavním zdrojem růstu jsou totiž vypůjčené peníze - dluhy a místo zboží nebo akcií se obchoduje především s těmito dluhy, které se nazývají „strukturovanými finančními produkty“. A kdo do tohoto letadla přistoupí později, za své peníze dostane jen cizí dluhy maskované těmito odbornými a vznešenými názvy. Hra nevede k růstu ekonomiky, ale k růstu úvěrových pyramid neboli cyklu bublin, jakou byla právě prasklá hypoteční bublina a cyklus nově rostoucí dluhopisové bubliny. Tyto bubliny jsou totiž podmínkou cizopasnického zisku prvních hráčů. Z finančníků se stali gambleři a zaslepeni hrou a chtivostí prakticky vyklidili pole reálné ekonomiky „zaostalé“ Číně s regulovanými finančními službami, která ale zas parazituje na otevřeném světovém obchodě a chrání si vlastní trh. Většině liberálních ekonomů spoléhajících se na trh, bohužel ještě nedošlo, že v tomto stádiu „pyramidového“ (Ponziho) kapitalismu je „neviditelná ruka trhu“ už zcela vyřazena ze hry a nikým nekontrolované fondy nedosahují zisku tvorbou něčeho užitečného a prospěšného, ale naopak svůj zisk realizují na úkor „hlupáků“, kteří ještě něco takového vytvářejí. Investiční fond už dnes neinvestuje do nějaké výroby nebo distribuce zboží, protože mnohem většího zisku dosáhne, když například skoupí tolik rýže, aby vyvolal na světovém trhu její umělý nedostatek a jím placení experti (další se už přidají) začnou prohlašovat, že rýže je málo z důvodu změny klimatu, útěku rolníků do měst apod. A když se její cena přiblíží vrcholu, fond ji rychle prodá a jeho zcela neproduktivní zisk zaplatí převážně chudí spotřebitelé.

A pak takovýto cizopasnický fond začne pro změnu „sázet“ na pád nějaké měny. Nedávno analytici investiční banky Golden Sachs projevili dojemnou starost o českou korunu, i když většina z nich ani neví, na břehu kterého moře ty Čechy leží, nicméně se zanícením téměř prorockým prohlašovali, že zdánlivě silná koruna bude klesat a klesat, až klesne na úroveň 32 korun za EURO. Vyděšení vlastníci korun je začali rychle měnit za tvrdší měnu a koruna skutečně rychle klesala, než se České národní bance podařilo v anglosaském tisku vyvrátit řadu cílených lží o hroutící se „české ekonomice na Dunaji“ a pád koruny tak zastavit. Tyto kobylky - investoři se tudíž museli spokojit s cenou jen 29 korun za EURO a další sázení na korunu veřejně odvolali spolu s prohlášením, že teď koruna zas začne posilovat, aby ji pak, až posílí, mohli s patřičným ziskem prodat a tím ji zas oslabili.Hedgeový fond známého „lidumila“ G. Sorose, který na takto uměle vyvolaném pádu britské libry už v roce 1992 vydělal miliardy dolarů, vloni v říjnu spekuloval (shortoval) na pád akcií OTP banky v jeho rodném Maďarsku. Vypůjčil si (jak jinak) „do správy“ 390.000 akcií této banky a začal je hromadně prodávat. Zároveň „někdo“ na londýnské burze rozšířil, že banka krachuje. Když se cena akcií propadla na dno, fond je levně nakoupil a bezostyšně tak okradl ty, o jejichž akcie měl pečovat. A přitom tento Obamův fanoušek Soros hlasitě volá po co nejpřísnější regulaci finančních trhů. Jakou regulaci má asi na mysli anebo si opravdu chce vypustit rybník? V předchozích letech už okolo 41% veškerého zisku ve Spojených státech pocházelo z takovýchto parazitických operací a připadlo hrstce finančníků – gamblerů, kteří se z velké části na svých spekulacích, letadlech a pyramidových hrách stali závislými tak jako narkomani na droze a budou v nich pokračovat jen v jinak maskované podobě navzdory všem zákazům a regulacím a bez ohledu na to, že tím rozvrátí jakoukoli ekonomiku.

To, jak vlastně došlo ke vzniku hypoteční bubliny, je ukázkovým příkladem nového způsobu podnikání, pro který je typický přenos dluhového rizika z jednoho subjektu na druhý a které vedlo ke vzniku současné krize a zdá se, že povede i k postupnému zhroucení Pax Americana (amerického míru) a imperia. Demokrat Clinton populisticky tlačil na banky, které dereguloval, aby stavební hypotéky poskytly i těm nejchudším a „sociálně cítící“ banksteři mu překvapivě vyhověli. Dali hypotéky dokonce i těm, kteří na jejich splácení evidentně neměli a ještě na tom vydělali. Riziko totiž „rozprostřeli“ a sice tak, že tisíce nesplácených hypoték zabalili do balíčků se splácenými. A tyto „zajištěné“ dluhové obligace (CDO), kterým mezi sebou říkali „kuřecí řízky z hoven“ zcela legálně a s velkým ziskem prodávali jiným bankám a spekulantům na celém světě. A ty je s patřičnou přirážkou prodávali dál. A čím víc jejich cena rostla, tím víc na radu svých finančních poradců do této pyramidové hry ukládali své celoživotní úspory i běžní důvěřiví střádalové, penzijní fondy, města apod. Až bublina dosáhla svého vrcholu a praskla. Ti, kdo se do ní zapojili na konec, přišli o všechno. Největší evropský akcionář – norský Vládní penzijní fond tak například prodělal 77 miliard dolarů. Všeobecně neoblíbený „hlupáček Bush“ se sice tuto gigantickou hru pokusil zastavit zákonem o regulaci bank. V senátu ale jeho zákon jako návrat do „finančního pravěku“ smetli ze stolu právě ti zkorumpovaní demokraté, kteří se dnes díky krizi, kterou vyvolali, dostali k moci a ještě z jejího vzniku mistrovsky obvinili Bushe. Místo aby skončili ve vězení, celá ta Clintonova parta teď pod rouškou záchrany Spojených států a světa za biliony, které rotačky už ani nestačí tisknout, zachraňuje své spolupachatele z bank a pojišťoven a vytváří tak nové letadlo a novou bublinu – tentokrát dluhopisovou. Tento konec hry bude platit celý svět, protože dolar je zatím ještě pořád rezervní světovou měnou i přes protesty rozezlených Číňanů, kteří se marně dožadují jiné. 

BILIONOVÉ DLUHY ROSTOU

Díky Clintonovu zákonu, který komerčním bankám umožnil investiční činnost, bankéři dál „spravovali“ aktiva svých klientů, a zároveň jako účastníci pyramidové hry je do této hry zapojovali prodejem spekulativních finančních produktů. A tím je o to, co jim svěřili do správy, současně připravovali. Došlo ke klasickému střetu zájmů neboli kozel se stal zahradníkem. Navíc se ukázalo, že většina královsky placených bankéřů vlastně tomu, co za svěřené peníze nakupují a radí nakupovat svým klientům, vůbec nerozumí. A že při svých obchodech jsou tito vysoce racionální a „nenahraditelní“ odborníci zcela odkázáni na divinatio – věštění ratingových agentur „nezávislých“ posuzovatelů finančních produktů. Ti jsou kupodivu placeni ne kupujícími, ale prodávajícími (!) a to za předstírání zvláštních schopností: například že vidí i do zabalených hypotečních balíčků. Je sice známo, že antický svět se víc než tisíc let úspěšně řídil výroky nevzdělaných Pýthií, které ale na rozdíl od těchto vzdělaných analytiků věštit uměly. Protože hypoteční balíčky, islandské státní dluhopisy a další aktiva, kterým tito analytici ještě před půl rokem dávali ta největší možná ocenění AAA, když hra skončila a nastal den zúčtování, bez uzardění ocenili na nulu. Finanční trhy se tak ze zlatého dolu přes noc změnili na apokalyptickou obludu zkázy – pyramida se zhroutila a někam (kam asi?) zmizelo deset bilionů dolarů. Na rozdíl od malých lidí, kteří se ocitli bez úspor na stáří anebo bez střechy nad hlavou, většinu bank vlády nenechaly padnout, protože prý na to byly příliš velké a stejně tak nezkrachovala ani většina ratingových agentur. A tito analytici ověšení tituly jako MBA (které hlas lidu čte jako: Mladý, Blbý, Arogantní) radí bankám a vládám dál, jak pokračovat v  pyramidových hrách, protože tyto instituce prostě jiné odborníky nemají a tito odborníci většinou nic jiného neumí. 

Jako při každé tsunami tak zřejmě i při této přijde ještě druhá vlna a to daleko ničivější než ta první. Můžeme se jen dohadovat, zda ji vzedmou nesplácené dluhy z kreditních karet (jen u American Express jde o jeden bilion dolarů) případně panika a „útok“ na banky. Anebo zda to budou dluhy spotřebitelů, vlád anebo firem, které se především v eurozóně nezřízeně zadlužily: vždyť peníze vlivem nízkých úroků (díky populismu) byly tak levné. Podle Business Week celkový dluh firem v Eurozóně přesahuje 11 bilionů dolarů. A tak to, co udělaly americké banky s hypotékami, udělali i jejich učenliví evropští žáci s rizikovými půjčkami firmám: zabalili je s dobrými a prodali dál. Bertold Brecht kdysi napsal: „Vyloupit banku není zločin. Zločin je založit banku.“ A zvlášť teď, když podle nového zákonu o účetnictví americké banky už nejsou povinné u svých aktiv uvádět reálnou hodnotu.The Economist ze 4. dubna 2009 píše o tom, co dnes v obyčejných lidech vyvolává největší hněv. Jednak je to skutečnost, že bankéři inkasují obrovské odměny za spekulace se svěřenými penězi, přičemž všechno riziko nese klient a když zkrachují oni, zaplatí to daňoví poplatníci. Pokud bankéř ze svého postu odejde, tak se zlatým padákem. Druhou skutečností je, že tito finančníci, kteří shrabují největší zisky, nedělají přitom nic užitečného a prospěšného tak, jako dříve třeba Microsoft anebo Google, ale naopak škodí všem kromě sebe. Tato narůstající nenávist a zoufalství může vést k nepředstavitelným následkům nejen v levicovém Řecku či Francii, ale i ve zbídačené Ukrajině anebo čím dál víc se radikalizujícím Maďarsku. Zdá se, že Karel Marx pomalu vstává z mrtvých a na Rudém náměstí se začíná vrtět i Lenin. A brzy se z hypnotického transu probudí i Amerika a zjistí, že si zvolila sice vynikajícího jevištního a televizního hypnotizéra, ale možná jednoho z nejhorších a nejšílenějších prezidentů v dějinách. O tom, že nejhoršího šéfa Národní ekonomické rady (bývalého Clintonova ministra financí a zaměstnance hedgeového fondu) už má, není pochyb. Neříká se ale, že vrána k vráně sedá?

KRIZE NAŠEHO VĚDOMÍ

Pokud tedy jde o současné ekonomické teorie řešení krize, ukazuje se, že ani regulace, ani deregulace, ani šetření, ani zadlužování nevede nikam. A nechat padnout banky by jen situaci zhoršilo podobně jako ve třicátých letech a zároveň žádná vláda nemá tolik peněz na to, aby je zachránila. Kromě toho není jasné, kdo nebo co kromě nějaké diktatury může regulovat voliče, kteří se ve své většině zatím chovají stejně nezodpovědně a chamtivě jako investiční fondy a banky a do vlády volí politiky, kteří jim i za cenu naprosté budoucí katastrofy ještě aspoň na chvíli zajistí sladký život na dluh. Na schématu pyramidové hry je totiž založena i současná politika především evropské levice. Nebo snad neslyšíte, přátelé, co hraje sám velký Krysař na svou píšťalu? A nevydali jsme se snad už dávno za ním? Kdo  by se staral o nějaké zadlužení vlastních dětí a vnuků, když nekonečný růst je přece možný jen na dluh a na vrcholu pyramidy před námi světlá budoucnost.

V červnovém čísle se budeme zabývat tím, k čemu tato krize, povede: zda k oživení levicového anebo pravicového fašismu? Zda Německo po podzimních volbách vystoupí z Eurozóny anebo z ní naopak vystoupí krachující Itálie? Zda zachrání Čechy uran, anebo tato krize může naopak přinést přece jen něco vysoce pozitivního? Protože je to především krize dosavadní struktury našeho vědomí….

                                                                                                                        6.4.2009

                                                                                                                Milan Calábek