VÁCLAV HAVEL: návrat archetypu proměněného v jedinečnost. Článek pro časopis Regenerace č. 2/2012

Ve „sdíleném nevědomí“ českého národa, tak jako jiných národů, se už na počátku jeho vzniku ustálilo několik základních duševních dominant, které mu dávají charakteristické rysy a dynamiku. Představují další vývojovou fázi archetypů jako nadstavby ranějšího systému instinktů, která už ale postrádá všelidskou platnost. Z hlediska tématu tohoto článku budeme věnovat pozornost především protikladné a vzájemně se doplňující dvojici iniciujícího a realizujícího archetypu, kterou prvně ztělesňují historické postavy knížete Václava a jeho bratra Boleslava.
    

    Kníže Václav, tak jako všechny inkarnace tohoto archetypu v našich dějinách, zosobňuje především světový aspekt češství se všemi pozitivy a negativy. Václavovým cílem bylo uvést vznikající český národ do rodiny křesťanských tj. civilizovaných národů tehdejší Evropy, aby unikl osudu polabských Slovanů, považovaných za barbary odsouzené k masovému vyvražďování. Zatímco Boleslav, v souladu s jeho archetypem, ztělesňoval národní aspekt, jehož posláním bylo naopak český národ před tímto zdánlivě civilizovaným světem chránit, aby jej nestihl osud našich jižních sousedů – korutanských Slovinců, kteří sice nebyli vyvražděni, ale za svoji přílišnou důvěřivost a otevřenost zaplatili ztrátou identity a naprostým znevolněním. Historický Boleslav byl zároveň vynikajícím politikem a stratégem, skutečným tvůrcem českého státu. I nad Václavovou rakví se projevil jako velký státník překračující osobní horizont, překvapivě splnil všechny tehdejší podmínky ke svatořečení a důstojně ustoupil do jeho stínu. 

OPAKUJÍCÍ SE ARCHETYP
Významové jádro obou archetypů zahrnuje rovněž posvátné a profánní, nebeské a pozemské, ideál a realitu… Jak to můžeme vidět i u jejich dalších inkarnací: Jana Husa a Jana Žižky, T. G. Masaryka a E. Beneše nebo Václav Havla a Václava Klause. A stejně jako jejich současníci můžeme i my být hrdí na oba své dnešní představitele jednající v souladu s těmito základními archetypy, které se stále znovu a znovu objevují v dějinách českého národa, jsou zárukou pokračování jeho existence a dávají mu nadčasový smysl.
     Pozoruhodné souvislosti mezi životem Václava Havla a významnými postavami našich dějin můžeme vidět nejen ve světle archetypické, ale i transgenerační psychologie, podle které klíčové události v životě předků ovlivňují osud jejich potomků. V případě knížete Václava to byla zcela jistě konverze jeho dědečka Bořivoje, který přijal křest na Svatoplukově dvoře. Přesto postavil křesťanský kostelík jen na okraji pražského Hradu, zatímco v  jeho středu dál planul věčný oheň a korunovační rituál se odehrával na kamenném stolci zasvěceném starému bohu kmene Čechů. Moderní archeologický výzkum prokázal zcela přesvědčivě, že slovanská kultura v Čechách si ještě v  9. století uchovala vysoce sofistikovanou duchovní soustavu íránského původu, rozšířenou dříve i v celém antickém světě pod názvem mithraismus. Její ústřední postavou bylo sluneční božstvo Mithra, které se v této době psalo Mihr a vyslovovalo Mir. Do nového křesťanského povědomí bylo u nás integrováno teprve až jako Mir sv. Václava.

NÁVRAT VÍRY PŘEDKŮ                                                                                             Václav Havel, tak jako jeho archetypický předek, následoval ve svém duchovním vývoji dědečka Vácslava Havla, významného podnikatele, který se po své „konverzi“ stal přesvědčeným esoterikem, spiritistou a teosofem.  Na duchovní cestu ho přivedla mystička a stoupenkyně Mazdaznanu (moderní podoby mithraismu) Anna Pammrová. Vácslav Havel začal hledat „třetí cestu“ mezi tradičním náboženstvím a pozitivistickým materialismem soudobé vědy. Pod pseudonymem Atom o svém duchovním bádání napsal pozoruhodnou „Knihu života“. A tak v esoterickém mazdaznanu a vyvolávání duchů se k nám v „tajemném rytmu časových cyklů dějin“ opět vrátila víra předků z dob prvních Přemyslovců.
     Stejně jako kníže Václav, ani Václav Havel svého dědečka osobně nepoznal (zemřel v r. 1921), ale přesto jím byl výrazně ovlivněn. Můžeme vidět „…zřetelnou kontinuitu v jeho autorské invenci, myšlenkách i stylu: Text Vácslava Havla obsahuje … mnohé z toho, co bude pak příznačné pro „regulérní“ esejistické texty jeho vnuka“ (Martin C. Putna).  Václav Havel od něho převzal nejen důsledné odmítnutí materialistického výkladu světa, ale i hledání nového duchovního řádu jako své hlavní životní téma. Prožil rovněž určitou „konverzi“ a později jako celosvětově uznávaný „filozof na trůně“, se pokusil uskutečnit Vácslavovu ideu „kolegia mudrců“, a to jednak veřejného: Forum 2000 i neveřejného – esoterního, které organizovala především jeho žena Dagmar. Václav Havel, společně s ní, zval do Lán a později do jejich střešovické vily některé esoteriky, mystiky, astrology i léčitele. První kontakty s alternativou navazovala ještě v disentu už jeho první žena Olga. Zájem Václava Havla o věci esoterní a skryté byl stejně jako u jeho dědečka hluboce niterný, jakoby jej vyvolával sám Erós v jedné ze svých nejvyšších podob (vedoucí podle Platona k pravému bytí) a zároveň ho trvale spojoval mocným poutem s jeho osudovou ženou Dagmar.

ČTVRTÁ DIMENZE
A tak i během našeho posledního rozhovoru s Václavem (po třetím „zázračném“ zmrtvýchvstání) jsme kromě jeho zdraví probírali některé možnosti zastavení myšlení, abychom ve stavu „klidu srdce nerušeného myšlenkami“ (Filokalia) získali přístup k našemu druhému vědomostnímu systému. Neboť tato evolučně starší inteligence nezpracovává informace prostřednictvím nervové soustavy, ale přímo a nelokálně z kvantového hologramu vnitřního vesmíru, který je podle Penrose-Hameroffova modelu uložen v  mikrotubulech buněčné kostry. Shodli jsme se, že pro tento účel je asi nejúčinnější meditace, jak se praktikuje v rámci mahajánového buddhismu, i když někomu mohou vyhovovat spíše  zenové koány, jinému zas hypnóza, smyslová deprivace, hesychastická modlitba, a když jsem jako okrajovou možnost zmínil i rozumné a cílené použití psychedelik, Václav se usmál a na chvíli odmlčel. Zatímco upíjel Křížův bylinný čaj, náhle se mi vybavilo dávné důvěrné sdělení Zdeňka Neubauera, jak jemu a dalším přátelům Václav po návratu z vězení podával na Hrádečku vlastnoručně nasbírané lysohlávky, aby mohli uskutečnit „výlet do čtvrté dimenze“….
        Většina lidí u nás i ve světě zná ale Václava Havla především jako umělce, který se politikem stal vlastně proti své vůli. Neboť v totalitní společnosti každý autentický čin nabýval politického charakteru a kdo se jej „dopustil“, ocitl se v mezní situaci, jakou by v demokratickém státě zažíval snad jen při život ohrožující nemoci. V mezní situaci totiž obvykle čelíme něčemu, co nemůžeme změnit vlastní silou, ztrácíme oporu ve všem podmíněném a pochopitelném a plně zakoušíme svoji bezmoc, konečnost a omezenost. Už jen strach z pouhé možnosti dostat se do takové situace, vede u hrdinů Havlových her k „vyprázdněnosti“, ztrátě sebe sama a mění jejich „vržení do existence“ na pouhé pobývání. Pro toto pobývání je příznačné neustálé „starání se a starost“ (Heidegger) a základní zkušeností takto „znicotnělé“ existence je úzkost a utrpení, jak je známe z Buddhových Čtyř vznešených pravd. Havel filosof diagnostikoval tento stav jako zapomenutí nebo rezignaci na Bytí a jeho zpředmětnění na pomíjivé jsoucno. Pozornost nejen jeho dramatických postav, ale většiny českého národa se nezaměřovala na něco, co nás přesahuje, ale na způsob jak se vyhnout setkání s naší konečností v mezních situacích. To pak změnilo náš „pobyt ve světě“ na útěk před ponížením, bolestí a smrtí do neautentického bytí jako je prázdná zábava, alkoholická euforie, promiskuita, práce zbavené smyslu anebo stereotyp rodinného života, ze kterého vyprchala láska i úcta…

ÚDER LÁSKY
Životní příběh Václava Havla ukazuje, že z této smrti zaživa nás může někdy  zachránit  jen úplné ztroskotání, naprostý životní bankrot a fiasko, jakým bylo v jeho případě uvěznění neboť představovalo konec neautentického života, plné „nazření jeho absurdity“ a umožňovalo otevření se bezčasému základu Bytí… jenom tak se můžeme stát sami sebou, ovšem nikoli skrze sebe, ale transcendencí, překročením sebe. Přijetím utrpení totiž probouzíme v sobě existenci, která se vztahuje k něčemu, co naši omezenost, malost a konečnost nekonečně přesahuje. „Úder lásky“, jak jej nazývá Havel, prolamuje osobní do nadosobního, do transpersonální totožnosti, ve které už nejsme tím, za co jsme se dosud považovali. Nejsme už tím ani oním, ale pouze jsme… Aniž bychom to, co jsme, mentálně poznávali a uchopovali jako předmět, objekt, i kdyby jím bylo samo absolutno nebo Bůh, protože by nás to okamžitě vrátilo zpátky do neskutečna duality subjektu a objektu, upoutanosti a osvobození. Já jsem (i v podobě otázky: kdo jsem já?) je vstupní branou do nezrozeného a nestvořeného – nirvány, která není oddělená od samsáry, zakoušené jako neexistence já v tiché radosti a štěstí ….
     Tento neduální prožitek mezní situace, se Havel pokoušel popsat v „Dopisech Olze“ pomocí filosofické terminologie Heideggera, Jasperse a Masarykova žáka Husserla. O interpretaci jeho „vězeňské zkušenosti“ se ale rozhořel boj už na půdě disentu. Můj drahý přítel a náš největší současný katolický filosof Zdeněk Neubauer, který byl skutečným adresátem těch nejdůležitějších dopisů Olze, se domníval, že šlo o „filosofickou konverzi“ jako u pozdně antického novoplatonika a autora „Útěchy  filosofie“ Boëthia, zažívajícího ve vězení podobnou mezní situaci. Jiní Havlovi přátelé z řad katolíků byli ale přesvědčeni, že u něho došlo k náboženské konverzi, a k Bohu, kterého nazývá „absolutním horizontem bytí“, se pokouší vztahovat pomocí filosofie. Z Havlových dopisů ovšem jasně vysvítá, že nebyl praktikujícím katolíkem a řeči o náboženské konverzi označoval za fámu. Slovo Bůh v něm vyvolávalo spíše představu bytosti, než vnitřní „numinózní zkušenosti“, která byla zdrojem jeho transcendence.

ZAKOUŠENÍ BOŽSKÉHO VE SVĚTĚ                                                                             Osobně se domnívám, že tato zkušenost, v níž bývalý bohém dočasně překročil propast oddělenosti a vstoupil do stavu neduality mimo jakoukoliv vztažnost, nebyla zkušeností náboženskou ani filosofickou, ale navýsost mystickou, která není slučitelná s vírou -  pokud ji nechápeme jen jako přechodný prostředek, ale ani s platónským dualismem a nacházením smyslu „v odpovědnosti za oddělení“ (Zdeněk Neubauer). Neboť ve světle této nejvyšší zkušenosti je každé oddělení jen iluzí. Nicméně Havel jako politik, v zájmu českého státu musel rezignovat na svou mystickou zkušenost. Přesto se nenechal „zaslepit leskem pobytových svodů“ a jasnozřivě si uvědomoval přibližující se zánik společenského zřízení založeného na vládě politických stran, které si kupují ve volbách (za cenu neustálého zadlužování) moc, nikoliv k výkonu správy státu a obce, ale k vlastnímu obohacování. Zavalen přemírou nicotných povinností a sužován chatrným zdravím, si ale nestačil vytvořit jasnou vizi nového společenského řádu a proto v politice často tápal a mýlil se. Nemýlil se ovšem v tom, že vůdčí idea západní společnosti, kterou je stálé zvyšování konzumu, není spásná, neumožňuje navázat niterný vztah k sobě ani ke skutečnosti a uzavírá nás autentickému bytí. V tom s ním také souhlasil stále větší počet lidí, kteří sice žijí v dualitě, jak by řekl Havlův přítel Dalajlama, ale uvědomují si, že empirický svět jejich běžné zkušenosti je nedostačující, šedivý a okoralý, protože mu chybí něco, co jej vytváří a přesahuje. Něco, s čím se můžeme setkat nejen v mezní situaci, ale i v  mystériu tremendum et fascinosum (vzbuzujícím chvění a úžas) neboli prožitku posvátna, doprovázejícího přímé zakoušení božského základu v nás i ve světě, které ale zůstává nedostupné intelektu.

NÁVRAT POSVÁTNA
V den, kdy Václav Havel zemřel, začaly se jako vždy v osudových chvílích národa spontánně shromažďovat hloučky lidí na Václavském náměstí u sochy zemského patrona a ochránce, který v české verzi artušovského mýtu, kde grál představuje kalich, přebývá v Blaníku našeho nitra. A pak v dalších dnech po celé zemi, kde už léta nás nic společně nepovznášelo, za zpěvu hymny, vyzvánění zvonů, slz, vztyčených véček připomínajících rok 1989 a neobvyklých atmosférických úkazů, se k nám opět vrátilo mystérium posvátna. Václav Havel pro velkou část národa začal nevědomě splývat s archetypem knížete odvahy a naděje a nic na tom už nemohly změnit ani církevní rituály za účasti hrstky mocných z celého světa, ve kterých se střídaly pocity hlubokého dojetí s chvílemi absurdního divadla na úrovni nejlepších inscenací jeho her.
     Havlův odkaz pravdy a lásky jako gándhiovská ozvěna odkazu Mistra Jana: „ milujte se ve spolek, pravdy každému přejte“ a Masarykova „pravda vítězí“, jen stvrzuje splynutí pomíjivého člověka s věčným bytostným jádrem největších postav našich dějin. Jeho smrt nám tak nedovolila dál upadat na duchu a dala možnost opět zažít dotek nesmrtelnosti, posvátna a nadpřirozené moci i těm nejvíc bezmocným kmene Čechů, Moravanů a Slováků.
                                                                                                                                                    Čest Václavu Havlovi a jeho věčné památce!
         

/autor článku: Milan Calábek/